neumořil by byl Ráchel, ale místo radosti časné na čásek kratičký trvající chce dáti radost věčnou všem ženám pobožným, které by koli u víře a pobožnosti setrvaly do smrti.

V. Přede všemi pak věcmi ženy takové před oči sobě klásti mají ten svrchovaný a nejdokonalejší příklad syna božího a povážiti, jak on kruté a nejtěžší ne za svou, ale za naši příčinou muky a bolesti snesl, nebo z jeho těla krvavé krupěje až na zemi padaly. Žalostivě také jako člověk upěl, lkal, naříkal, že od Boha opuštěn jest, potom s největším křikem v bolestech největších, na kříži jsa přibit, duši svou vypustil. Taková Kristova utrpení, ty jeho bolesti, jakož za jiné, tak i za zdraví a spasení rodiček moc měly. Kristus svým utrpením i za hříchy ženské dosti učinil a jim jejich těžkého kříže posvětil, příčinu věčného jejich zatracení odňal a to spůsobil, aby smrt jakož jiných všech věrných, tak i rodiček křesťanských snesitedlnější byla a lehčejší. V největším svém sevření a kvaltování nemají zoufati, ale milostí boží se těšiti, Bůh zajisté jim obzvláštně slibuje přítomen býti.

Každý, kdo v svých utrpeních utrpení svého Spasitele sobě osvíceně ku paměti přivodí, všecko trpělivěji nese, cožkoli na něj Bůh vzložiti ráčí. Tak i ženy, když sobě v svých bolestech smrt, bolesti a muky nejtěžší Krista Ježíše připomínají, tedy je, byť jakkoli veliké byly, dobromyslněji snášejí. Věrný voják, když na rány věrného hejtmana svého patří, jsa sám zraněný, rány své ne tak cítí a bolest jejich mileji trpí.

VI. Že pak věrné ženy i usty se modlí i vnitřní lkání srdce o pomoc k Bohu vylevají, na tom nechť v jistotě ustrnou, že Bůh ta lkání i modlitby jejich netupí, ale je ochotně slyší a ku pomoci přispěje. David v žalmu 55. napomíná: Uvrz na Hospodina břímě (těžkosti) své a onť tě opatrovati