[83v]číslo strany rukopisusměje, vece k němu: „Ty, ješto se[bdu]se] ſie stoje směješ, viz, aby neletěl sám.“ A jakž to svatý Ambrož vece, tak ten člověk, málo pošed, letěl a velmi se urazil i měl dosti na svém hoři, jenž se[bdv]se] ſie jinému posmieval. Byl jest také svatý Ambrož velikého utrpenie v póstu a veliké štědrosti k chudým i velikého nad hřiešnými litovánie, tak že když se[bdw]se] ſie jemu kto svých hřiechuov zpoviedal, vždy se[bdx]se] ſie, zpovědi poslúchaje, naplakal. A to také v uobyčeji měl, když kterého kněze neb biskupa dobrého uslyšel, vždy jeho srdečně zaplakal. A když jemu jeden čas sluhy řekli, proč by těch tak dobrých, ani k Bohu jdú, plakal, k tomu jim odpověděl: „Nemniete, bych proto jich, že mrú, pláče želel[bdy]želel] žielel, ale proto se zamucuji, že takých, jako sú oni byli, miesto nich svatá cierkev nebrzo nalezne.“
Jeden čas také svatý Ambrož, když do Říma jeda, u jednoho velmi bohatého hospodáře odpočinul i otázal jeho svatý Ambrož o jeho bydle a stavu. Jemužto hospodář odpovědě: „Kněže milý, stav muoj beze všeho nedostatka v častném bydle vždy jest na všech věcech, zbožie mám veliké, sluhy i služebnice, dietky krásné[bdz]krásné] kraſſne, vnúčat podobných mnoho. A vše, což sem kdy chtěl, to sem vše podlé své vuole měl. A nikda mi se[bea]se] ſie nic nelibého nepřihodilo ani mi se[beb]se] ſie kdy co, ješto by mě zamútilo, stalo.“ To uslyšev svatý Ambrož, velmi se[bec]se] ſie podivil a inhed těm, jenž tu biechu, řekl náhle: „Vstaňte, a jakž najspieš muožem, utecme, neboť Buoh tuto nebydlí. A když se vzchopivše, pryč běžéchu, ozřevše se[bed]se] ſie uzřeli, ano ten duom se vším, což ten člověk měl, se[bee]se] ſie propadl, tak že i znamenie lidí i zbožie neostalo. Tehda svatý Ambrož vece: „Aj, vizte, bratřie milá, kterak nám Buoh milostivě činí, když která protivenstvie na světě trpěti přepustí, a kterak se[bef]se] ſie nemilostivě hněvá, když komu na světě vše štěstie k libosti dá.“ Potom svatý Ambrož, dlúho Bohu snažně slúživ, na Boze uprosil, aby jej skóro s tohoto zlého světa pojal.
