odpustil. A když jest svatý Petr pochybiv, potom jiným hřéšným milostivějí byl.“ Protož svatému Petru Ježíš zapřieti sebe přepustil, aby žádný do sebe nedoufal, vida, ano svatý Petr, starosta apoštolský, pochybil. A také proto, aby se žádný nerozpačoval, vida, ano svatý Petr po takém hřieše nebeského královstvie klíčníkem učiněn. Ač kterak člověk učiní, jako svatý Petr učinil, rozpomenuv se, že shřešil, i zplakal, srdečně želeje. A netolik tehdy, ale i potom často, když kohúta pějíc slyšieše, tak inhed vzdechna zaplakáše, želeje zhřešenie.
V tom čase zavázachu židé Ježíšovi rúchú jeho svatú tvář a dávajíc jemu políčky a zášijky, naň krkajíc, jeho tázáchu: „Pohodni, kto je ten, jenžto tě tepe?“ I jinak jej rozličně trýzniechu. Tehda Kajifáš přede všemi vece Ježíšovi: „Zaklínám tě skrze Boha živého, pověz nám, ty li jsi Syn Boží?“ K tomu Ježíš vece: „Tys řekl! A od toho času, totiž v přijdúciem času, uzříte syna člověčieho, an sede na pravici Boha Otce, blíží se k vám v nebeských oblaciech.“ To Kajifáš uslyšav, rúcho na sobě rozedře i promluvi hněvivým hlasem a řka k židóm: „Co se vám zdá do zlého člověka tohoto?“ Odpověděchu všickni židé a řkúce: „Duostojen jest ohavné smrti.“ V tu dobu Ježíšovi jeho svatú tvář zapliváchu, potupnými slovy hanějíc a v jeho svatú hlavu tepúc. Tu praví svatý Bernhart: „Ó, milý Ježíši, tvář tvú přepoctivú, v nižto andělé žádají hlédati, hanebně plijíc poškvrnili, hřiešnýma rukama bili, rúchú tvář tvú svatú na smiech zavázali. A jakž najhanebnějie mohli, všecku noc tvuoj svatý život trýznili.“ Nazejtřé, v pátek ráno, ku Pilátovi veden, jenžto pohan bieše a vším krajem jeruzalémským od césaře vládnieše. Tu naň z dvojí věci žalováchu. Najprvé, že zapověděl dan dávati césařovi, a to proto, aby se Pilát vzdráždil proti němu, neb úředník césařuov bieše. Druhé žalováchu, by se králem
