řekl tehdy, když člověka stvořil: Rosťte a ploďte se a naplňte zemi. Strach mě je velmi, budeme li v čistotě bydleti, budeme se Božiemu přikázaní protiviti. Chtiec sobě odplaty dobyti, v Boží hněv upadneme.“ To mluvě diábel, poče srdce té svaté dievky ve zlém myšlení zažéhati tak silně, že již pomysléše, po její radě chtiec postúpiti, avšak brzo se sama k sobě navrátivši, a že diábel s ní mluví, urozuměvši, poče se inhed znamením svatého kříže žehnati. A inhed diábel před ní zmizal.
A když ji též diábel rozličně pokúšev, nesvítězil, potom Božím dopuštěním na ni velikú nemoc přepustil a mnohým diáblóm po zemi volati přikázal: Nepovolí li Justina Cipriánovi k manželstvu, že v tom městě Antiochie veliký mor na lidi příde. Ten čas poče veliký mor v tom městě býti, tak že rozliční lidé své nemocné před duom jejieho otce nosiechu, prosiec a volajíc, aby Justinu za muž dali a všecku obec od moru zachovali. A když tomu svatá Justina nikterakž nepovolila, poče ji obec zabitím hroziti. Tehda svatá Justina sedmé léto toho moru s velikú pokorú za vešken lid Bohu se modlila, a inhed mor přestal. Vida to diábel, že proti nie nikterakž svítěziti nemuož, v tvář svaté Justiny se proměniv, k Cipriánovi šel. A když proti němu v té postavě, jako by jeho milujíc túžila, chtieci jeho pocelovati, přistúpi, tehda Ciprianus mněl, by byla Justina, velikými radoštěmi vece: „Má milá Justino, panno ze všech najkrašie.“ A jakž Ciprián svatú Justinu pojmenoval, tak diábel, toho svatého jména trpěti nemoha, inhed zmisa. Proněžto Ciprianus, vida se tak oblúzen, velmi se zamútil, tak u veliké milosti ostav, před její duom ve dne i v noci přicházeje, v rozličné se tváři proměňováše, večas v ženské a večas v ptačí se ukazováše. Avšak když svatá Justina před duom vyšedši, jinak jeho neuzřevši než v jeho přirozené tváři.
