duše lapá, potupil, vyjíti k ní nikterakž nechtěl. To ona uzřevši, že k nie ani svatý Bernart, ani který její bratr vyjíti chce, v hořkém pláči se rozžalostivši, vece: „Ó, milý Hospodine, ač jsem hřiešná, však to vím, že jest pro všecky hřiešné Spasitel na kříži umřel. A proto, že se hřiešná popuzi, přišla sem múdré a svaté rady hledajíc. Tupí li mě bratr muoj, ale neslušie sluze Božiemu, by mú hřiešnú duši potupil. Rcete jemu, ať ke mně vejde, a což k mému spasení přikáže, to já ráda učiním.“ To svatý Bernart uslyšev, k nie se všemi vlastními bratry vyšel, ale že ji od manželského stavu, že muže mějieše, rozvésti nemohl, radu jí duchovní dal a řka: „Poslúchaj mne, sestro milá, chvály tohoto světa se vzdaluj, a tak jako naše matka svatý život vedla jest, toho se příklada drž a s tiem jeď domuov.“ Odtad se ona domuov vrátivši, tak svatý život vedla, že prostřed lidí bydléci, dosti pústenicí byla. A po některém čase, rozvedši se s mužem svým, v duchovní stav vstúpivši, z Bohem konala.
To se také o svatém Bernartu píše, že se jednú na smrt roznemohl a v té mdlobě uzře se před králem nebeským, na súdě stoje. V tu dobu zlý duch předstúpi, poče naň ukrutně před Bohem žalovati. A když svú žalobu dokona před Bohem, tehda svatý Bernart nic se nelekl, ani se zamútiv, vece: „Zlý duše, v tom se já sám znaji, že nejsem důstojen ani sem toho kterú službú zaslúžil, bych královstvie nebeské obdržel. Ale muoj Spasitel Jezus Kristus dvojím právem jest nebeskú schránu obdržel. Najprvé dědičstvím svého otce Boha, druhé prolitím své svaté krve. Najprvé má sobě dosti a druhé mně pro svú svatú milost popřeje. Jehožto darem tam správně chci býti a toho se tuto nestydím.“ To zlý duch uslyšev, nic k tomu odpověděti nemoha, pryč šel a svatý otec z toho viděnie k sobě se navrátil.
Jeden také čas svatý Bernart, pro
