V tu hodinu, v nížto svatý Dominik skončel, jeden bratr jménem Valentin, převor bristského konventu, jenž potom toho města biskupem byl, toto vidění viděl: Když jednú v nebesa hleděl, uzřel, ano se nebesa otvierají a dva řebříky z nebes na zemi púštějí. Ti jistí řebříci Ježíš s svú matkú, Pannú Marijí, na vrchu držiešta, mezi tiem andělé jedni doluov a druzí nahoru zpievajíc se vznášiechu. Mezi nimažto řebříkoma krásná stolice stáše a na nie bratr predikátorového zákona, hlavu zakukliv, sedíše. Jeho s těmi řebříkoma Syn Boží s svú milú matkú Marijí v nebesa vtáhli a inhed se po něm nebesa zavřely. To viděnie ten bratr viděv, do Bononie šed, ten den a tu hodinu skončenie svatého Dominika poznal. To se také v Uherské zemi přihodilo, když jeden otec, syna mrtvého žalostivě pláče, svatého Dominika snažně zaň prosíše. Tehda té noci v prvospě ten mrtvý prozřev otcovi vece: „Tatíku milý, kterak je to, že má tvář všecka mokra jest?“ K tomu s velikú úžestí otec vece: „Synu milý, já, tvuoj truchlý otec, nad tebú pláče, tvú tvář mými truchlými slzami jsem zkropil.“ K němu syn vece: „Přieliš jsi plakal, otče, protož smilovav se nad tebú svatý Dominik, s svú prozbú mě tobě navrátil.“ Potom dlúho spolu na světě byvše, Bohu se dostali.
Píše mistr Allexander, biskup nidonicenský, u vykládaní žaltáře, vykládaje to slovo, ješto David prorok praví: „Milosrdenství a spravedlnost utkašta se.“ A tak řka, že byl jeden žák v městě v Bononí velmi neješitných vášní. Tomu Buoh milostivě viděnie jednú zevil. Vidieše se jemu, by byl na jednom velikém poli. V tu hodinu přijide veliká búře, přieval i veliké krúpy. Tehda ten žák odda se na běh a tak běže, uzře v čirém poli jeden domek. K němužto přiběhna, potluče, prose pro Buoh, aby mu otevřeli. Jemužto hospodyně toho domku odpovědě a řkúc: „Já jsem spravedlnost, ješto tuto bydlím po všeky časy.
