hospodář kacieř jest. Tomu tak dlúho o vieře kázal, až jeho na pravú vieru obrátil. Proňžto svatý Dominik Bohu chválu vzdal, děkuje, že tento první na pravé cestě jest postaven.
Jeden také čas v tom kraji, jenž vlasky slove Mentffort, v tom hrabství svatý Dominik o vieru s kacieři se hádal, a což bylo nesnadnějšého, to jim na listě napsáno dal. Tehda toho večera kacieři, okolo ohně sediece, počechu mezi sebú mluviti a řkúc: „Uvrzme tento list v uoheň, shoří li, tehda naše viera pravá jest, pakli neshoří, hotovi sme po svatého Dominika vieře postúpiti.“ V tu dobu list v uoheň uvrhli a tu list drahně pobyv, z uohně vyskočil. To uzřevše kacieři, velmi se podivili a vnitř v srdci skrúšené pomyšlenie jměli. Avšak jeden mezi nimi tvrdší ve zlé vieře k nim vece: „Uvrzme ten list v uoheň druhé i třetie a tu pravdu uznamenáme. A když tak do třetie uvrhli, a list vždy z uohně vyskočil, mezi sebú slib učinili, aby toho z nich nikdiež nižádnému nepronášeli. Jediný mezi nimi rytieř byl, jenž kakž takž svaté viery se odpolu přidržal, potom ten div jiným pronesl.
Také se to o svatém Dominiku píše, že když se jednú s kacieři hádal a Duchem svatým zeviv, Božie slovo nestrašlivě kázal, posmieváchu se jemu svaté viery protivníci, plijíce naň a blátem plískajíce a na smiech zzadu slámu k kukle přivazujíc. V tu dobu jedni kacieři, k němu přistúpivše, řečechu: „I kterak to bezpečně chodíš? Zda toho nevieš, že jsme tebe několikokrát střiehli, chtiec tě zahubiti. Co by tomu řekl, bychom tě byli pochopili?“ K tomu svatý Dominik vece: „Byšte mě byli jeli, byl bych vás prosil, abyšte mne inhed nezabili, ale znenáhla mé údy řezali. A tak vše řežíc, před mýma očima mé údy ukážíc, naposledy oči vybodúc, mému tak ztrýzněnému tělu v své krvi váleti se přepustili, tak bych jedva pro mého Jezu Krista vieru v své duši něco chuti počil.“
Těch časuov vida svatý to Dominik, ano po všech vlastech kacieři
