pokorují, tu jeho otázal, z čeho by tu bratří pokúšel. Tehda diábel, na stuol vskočiv, poče běhati, skáče z stola na stuol a takto řka: „Je viece a méně, viece a méně.“ K němužto svatý Dominik vece: „Pověz mi, diáble, co tiem mieníš?“ K němu diábel odpovědě: „Pokúšeji některých bratří, aby jedúc, tak se obřítili, jako by se toho dne ničemuž dobrému nehodili. A některých pokúšeji, aby tu tak málo jedli, jako by mdlobú Bohu slúžiti nemohli. Proto jsem řekl viece a méně.“ Odtad ho vedl na to miesto, ješto bratřie podlé obyčeje sedajíc mluvie, i otázal jeho, z čeho by tu bratří pokúšel. Diábel, jazyk vyplaziv, škaredým hlasem poče bublati a potom vece: „Tuto pokúšeji, aby bratřie mezi sebú práznú řeč mluvili a často se mezi sebú posvářeli a v řeči druh druha nectil. Protož toto miesto všecko mé jest.“ Odtad ho vedl svatý Dominik do kapitoly, tu diábel nikterakž vníti nechtěl a řka: „Tuto nikterakž nevejdu, neb ta kapitola jest zlořečená a mně vždy protivná. V niežto, což jinde zíšti, to tu ztratím. Ač kdy koho ku přestúpenie připravím, tuto se sendúce zpoviedají, rozhřešují, tepú, pokánie dávají, a proto mě velmi ta kapitola mrzí.“ A to řekl diábel i zmisal.
Potom po některých časiech svatý Dominik před svým skončením od Boha zevenie měl, že jemu z tohoto světa těch dní sníti. V tom zevení jednoho překrásného mládence uzřel, an jeho zuove k sobě a řka: „Poď, muoj přemilý, poď ke mně na věčnú radost.“ Tehda svatý Dominik se těžce roznemohl, bratří k sobě pozval, k nim promluvil a řka: „Vězte to, bratřie milá, že od vás s tohoto světa jdu a to vám ku věčné paměti Boží mocí přikazuji, abyšte svaté milosrdenstvie a svatú pokoru a dobrovolnú chudobu mezi sebú snažně chovali. Ale proto, [abyšte mne přieliš neželeli, to vám utěšenie ostavuji]text doplněný editorem[126]doplněno podle Pasionálu kališnického, abyšte tiem jisti byli, že vám spomocnějí budu umra, než živ jsa.“ V tu hodinu dav svým bratřím požehnánie, poručiv Bohu duši i umřel. To se jest dálo po Božiem narození tisícého dvústého jedenmezcétmého léta.
