Protož prosím tvé svaté milosti, nevzdaluj se ode mne, rač mi mocný spomocník býti.“ A když tu modlidbu dospěla, tak uzřela vidění, ano k nie jde jejie sestra Maria Magdaléna, držiec v rukú pochodni, a všecka světla zhaslá již rozžená. Tu se počesta svými jmény nazývati a v túž hodinu Jezu Kristus k nim vstúpil a takto k nie promluvil: „Poď ke mně, má milá hospodyně, tu, kdež sem já, tu ty se mnú na věky budeš. Ty s mě do svého domu přijímala a já tě v svuoj nebeský příbytek přijmu a všecky, ješto kdy jméno tvé nazývati budú, milostivě uslyším.“ Po malé hodině jejie se skončenie přiblížilo, kázala se ven vyvésti, aby mohla k nebesóm ležéci hleděti. Tu, jakž žádala, na zemi, popelem posuvše, položena, před sebú sv. kříž držeti kázala i jala se Bohu modliti a řkúci: „Hosti muoj drahý Jezu Kriste, rač mne, své chudé služebnice, stráže býti. A jakož jsi ráčil někda v mém domu hostinsky odpočívati, takež mi již rač v svém věčném příbytku hospodu dáti.“ V tu hodinu kázala pašiji o Božiem umučení, ješto svatý Lukáš píše, čísti. A když toho slova dočtú, ješto Spasitel, na kříži pně, řekl: „Otče, v tvoje ruce porúčiem duch muoj,“ tak inhed svatá Marta duši pustila.
Nazejtřie, když podlé cierkve svaté obyčeje kněžie v třetí hodinu okolo jejího těla slavnú službu tu v Taraškoně činiechu, v ta doba odtad za několik mil vzdál svatý Frontonius biskup, mši zpievaje, v stranu oltáře po epistole, jakžto biskupi sedají, na své stolici usnul. Tu jemu zevil Kristus a řka: „Muoj milý Frontoní, chceš li již naplniti, co s někda mé hospodyni Martě sliboval, vstana spěšně podiž za mnú.“ V tom vidění svatý Frontonius za ním šel a tak s Jezu Kristem, jakž to se jemu vidělo, do Taraškona všedše, nad svaté Marty tělem všicku službu dospěvše. Jimžto žáci zpievajíc odpoviedali, cně sta ji svýma rukama pochovala. A když u Petragoře žákovstvo pěním před svatým Čtením dospěli, tehda jáhen, chtě svaté Čtení čísti, k svatému biskupu, k Frontonionovi, přistúpil,
