přistúpil, chtě od něho požehnánie vzieti, jej na stolici ubudil. Tehda biskup, jedva procítiv, vece: „É, bratří milí, proč jste mě ubudili, večas Jezu Kristus k své dávné hospodyni Martě mne vedl a tu s nie její tělo oba spolu pochovala. A protož inhed pošlete tam posly, ať nám přinesú prsten a rukavice, ješto sme tam ostavili, nebo chvátajíce sem poručil sem je kostelníkovi, že ste mě brzo ubudili.“ V tu dobu posly tam běževše vše tak nalezli, jakž svatý Frontinus řekl. A tu prsten a rukavice vzemše, než druhé rukavice zakřištan pro svědečstvie nechtěl zase vrátiti. A ten prsten a rukavici biskupu Frontonovi dali. Tehda svatý biskup Frontonius poče jim praviti a řka: „Ještěť vám více pravím, když to svaté tělo pochovavše, z kostela ven jidechom, jeden bratr učený odtad bydlem za námi vyběže a Jezu Krista otáza a řka: „Kto s ty, kterak tobě dějí?“ K tomu Ježíš nic neodpověděv, knížky, ješto v ruce držéše otevřené, tomu bratru ukázal. Na nichžto ten bratr nic jiného psáno nenalezl než tato slova: „Věčné paměti bude hosti má a od uslyšenie zlého v den súdný nebude se vstrachovati.“
Po tom slavném pochování svaté Marty Hospodin svatých divuov mnoho ukázal, a zvláště čte se, že Klodoneus, král franský, od svatého Remigí křest přijal. A když velikú bolest mnoho časuov měl, k svaté Marty hrobu se bral, inhed z té nemoci uzdraven byl. Protož ten král Klodoneus ten klášter štědře nadal a slovutně svoboden učinil. Potom svatá Marcilla, služebnice svaté Marty, jejie svatý život popsala a odtad do Slovenské země se zdvihši, tu slovo Božie kázala. A tak slovo Božie kážíci, desáté léto po svaté Marty skončení skončela a Bohu se dostala, s nímž kraluje na věky věkóm. Amen. To se jest dálo po Božiem narození osmdesátého čtvrtého léta.
