tohoto mládence.“ A v tu dobu vzemši ruku jeho, vzhuoru, an živ, jej zvedla. A tu Bohu chválu vzdavše, ten mladec křest svatý přijal. Eufebius, věcí dávných pamětník, píše, že žena, jižto Ježíš od sedmi let od krvi ženské uzdravil, jakož se v svatém Čtení píše, jenžto té nemoci nemorojda dějí. Ta jistá žena kázala sobě učiniti obraz všemi činy k Jezu Kristovi podobného, tváří, krojem i rúchem. Ten obraz v svém sadu postavila a jej u veliké poctivosti měla. To bejlí, ješto pod tiem obrazem v uokolí rostlo, ješto dřieve ižádné moci nemělo, jakž brzo toho obraza rúcha dorostlo, tak inhed veliké moci bylo, jakož mnohé nemocné uzdravovalo.
O té ženě píše svatý Ambrož, jenžto byla svatá Marta. O tom obraze píše svatý Jeroným, že Julián ciesař, kacieř, ten obraz z té zahrady vzal a jiný tu svuoj obraz postavil a inhed ten obraz přišed hrom rozrazil na kusy. Po těch časiech král nebeský svaté Martě rokem napřed jejie skončenie jí zevil. Toho všeho léta na ní veliká studená nemoc stála. V jednu dobu před tiem dnem jejie skončenie, v nemoci trudně ležéci, andělské hlasy, any nesúc duši sestry Marie Magdalény do nebes, zpievajíc slyšela. A to slyšéc, takto řekla: „Ó, přemilá má sestro, budiž již na věky živa s mým milým mistrem, s mým milým hostem Jezu Kristem.“ Tehda k sobě všech panen pozvavši, k nim řekla: „Mé milé panny a mé dcery, radujte se se mnú, jenž již andělští kuoři mé sestřičky duši nesú radostně u věčný přiebytek.“ A to řekši, své skončenie již blíž vzvěděvši, sviece rozžéhati kázala a tak u sebe bedlivě seděti kázala až do jejieho skončenie. Tehda té noci před jejiem skončením, sediec okolo nie, všickny zesnuly. A tu dobu veliký vietr se vztrhl a všecko světlo zhasil. Tu svatá Marta, veliké mnozstvie diáblův uzřevši, poče se Bohu snažně modliti a řkúc: „Bože, otče muoj, muoj milý hosti, sebrali sú se ke mně moji nepřietelé, aby mě sehltili, držiec přede mnú všecky mé nedostatky napsány, co sem kdy učinila.
