A když svatý Amator, toho města biskup, jej z toho neješitenstvie často trestal. V jeden čas, když Germanus doma nebieše, svatý Amator to dřevo porúbiti kázal, protož Germanus vrátiv se u velikém hněvu biskupovi zabitím hrozil. Tehda svatý Amator biskup zjevením Ducha svatého zvěděv, že sv. German po něm biskupem býti měl, zavřel se z Germanem v kostele, promluvil k němu a řka: „Synu milý, Germane, potvrď tebe ve všem dobrém Hospodin, ale za to prosím, aby na to pomněl, že jest tento svět velmi neustavičný a že přídú ty časy, jakež sú nynie za tebe pověsti o tvých přejších, kterak jsú na světě bydleli, zpravedlivě li, čili křivě, cně li, čili šeredně, múdře li, čili neješitně. Takéť po malých časích o tobě pověsti budú, kterak si se ty na světě měl, zle li, čili dobře. Protož radím, mne uposlúchaj, žákovské na své hlavě ostřeženie přijmi, nebť jest Hospodin způsobil, že máš po mně v tomto městě biskupem býti.“ Jakož se jest i stalo. Po malých dnech svatý Amator biskup umřel a svatý German miesto jeho biskupem učiněn.
V tom biskupství kterak jest svatý život vedl, o tom se mnoho píše. Najprvé všecko své zbožie chudým pro Buoh rozdal. A potom svú hospodyni v duchovniem stavě ostavil a třidceti let tak ukrutně svój život trudil, nikda pšeničného chleba, nikda vína, nikda vařenie neokusil. Pakli kdy na Vánoce a na Velikú noc víno pil, to tak štědře s vodú smiesil, jakž je nepoznáno, voda li, čili víno bylo. A to také v uobyčeji měl, že vždy jednú dne jedl. A to vše mile pro Buoh trpěl. A když jiesti chtěl, najprvé popela pozobal a potom ječného chleba pojedl. Jeho rúcho i v zimě i v létě jediná žíně byla a na něm sprostná sukně, jižto tak dlúho nosil, kromě ač by ji byl chudému dal, že by vetchem s něho opadla. V tom svatém náboženství vždy vzdychl, rozličných svatých kosti, na hrdlo pověsiv, nosil. Jeho také lože popel a žíně byla. Protož se o něm píše, že jeho svatý život tak jest byl ukrutný, že by nebyl svatými
