tehda sv. Marta s svým bratrem, z svatým Lazarem, a z svú sestrú Marijí Magdalénú a také z svatým Maximinem, od něhožto biechu křest přijeli, všickni spolu na bárku vsazeni. A tak na moři bez vesl i beze vší přípravy plovúce, Boží náhodú do Marsilie připluli a v těch vlastech mnoho lidí na vieru obrátili. Těch časuov byla jedna san hadové postavy nad řekú Jordánem v jednom lese, širšie, delší než vuol ani kuoň a zuby u nie jako meč ostré, mějíše rohy veliké s uobú stranú. Ta san, v Jordáně se kryjíci, lodie s lidmi často utopováše a lidi jedieše. Tehda svatá Marta, všech lidí prosbú tam šedši, tu san v lese, ana jednoho člověka jie, nalezši, na ni svacenú vodu lila a znamenie svatého kříže proti nie učinila. A jakž se to brzo stalo, tak inhed ta san jakžto ovce pitomě stála. Tehda svatá Marta z svým pásem ji osidlala, lidé přiběhše kopími a kamením ji zabili. Ta saň v té vlasti slovieše Taraškus, jemužto na pamět to miesto i dnes slove Taraškon.
Potom tu svatá Marta z potazem svého mistra, svatého Maximina, a své sestry, sv. Marie Magdalény, tu ostala v modlitbách, v póstu almužnami rozličně Bohu slúžila a krásný klášter na čest Bohu a svaté královně, duchovním pannám učinivši, s nimi u velikém utrpení bydlela, masa nejedla, vína nepila, sejra, vajec v uobyčeji neměla, jedinú za den jedla. V tom jejie náboženství na každý den stokrát klekala, Bohu se pokorně modléc. Jedněch časuov, když mezi řeky Jordánem a mezi městem Anionem svatá Marta kázáše, jeden mládenec z druhé strany Jordána jejie slova slyšeti žádaje, nemaje se na čem převézti, rúcho s sebe svlekl, přes Jordán přeplúti chtě, i utonul. Jehožto tělo druhého dne nalezše, před svatú Martu, zdali by ráčila vzkřésiti, položili. Tehda svatá Marta, křížem na zemi padši, Bohu se pomodlila a řkúc: „Všemohúcí Bože Jezu Kriste, ješto s mi mého bratra někda vzkřísil, muoj předrahý hosti, vezři na tyto lidi, ješto tuto stojí, pro vieru vzkřeš tohoto
