rytieři hnavše, přes most jedúc, i s mostem se u vodu uvalili a tu ztonuli. To král uslyšev, jiné posly po nich poslal, aby se ti světí učedlníci vrátili, a což jim libo, aby v jeho zemi učinili. Tehda se oni vrátivše, to město na vieru obrátili. To zlá královna uslyševši, velmi želela, neb viery křesťanské nenáviděla. Protož, když se kněžie, světí učedlníci, navrátichu, takto k nim promluvila: „Jděte, mé tři voly na této huoře pojměte a u vóz upřehúc, tělo Jakuba, svého pána, vložiec veztež, kdež chcete, a městiště, jakež chcete, udělejte.“ To lstivě ta Lupa mluvieše, neb to dobře ona věděla, že ti volové biechu nepitomí, protož sobě na mysli tak řekla: „Zapřéci jich moci nebudú, pakli je zapřehú u vuoz, zlámají a tělo po skalách roztroskotají a sami také neb ztonú, neb hlavy slomí.“ Ó, nešlechetná Vlčice, kterak ty to lstivě jednáš, však to Buoh pořádně způsobí. Oni na tu horu šedše, jejie lsti nic se nevystřehše, nalezechu jednu saň a inhed ta se na ně plamenem dýchajíc řítila. A jakž znamenie svatého kříže učinichu, tak se ta saň napoly rozpadši i umřela. A oni ty voly, křížem svatým požehnavše, pitomé pojeli. A tak upřéhše, tělo svaté i s kamenem na vuoz vloživše, po cestě se povezú. Tehda volové se pozdvihše, prostřed síni té královny Lupy i s vozem doběhše stáchu. To ona uzřevši, s velikým skrúšením svých poželevši hřiechuov, vieru křesťanskú přijela a z té síni kostel ve jmě svatého Jakuba učinivši, štědrými almužnami nadala. A tu Bohu slúžéci, v dobrých skutciech svuoj život skonala.
Potom Hospodin mnoho jiných svatých divuov skrze svatého Jakuba učinil, mezi nimižto se píše, že po Božiem narození tisícého stého a desátého léta jeden Němec s synem na pút k svatému Jakubu šel. A když v tom městě, jemužto Toloza dějí, do hospody vnidechu, hospodář zlostný, pútníky opojiv, mošny překryl. Zítra pútníci svú cestú šli, za nimiž lstivý hospodář běžel a z krádeže z své střiebrnice jima
