aby v ně nevěřili, radú odhoňovati a řkúc: „Jeden jest pravý Buoh, stvořitel všeho světa, Jezu Krist.“ Tu se všickni podivichu tak jejie počestné postavě i tak sličnému promluvení. A to div nenie, že jsú ta její usta tak slušně mluvila, jimižto jest nebeského krále nohy celovala.
Ten čas také knieže těch vlastí k modlám svú kněžnu přivede, chtě sobě syna na těch modlách vyprositi. Jemužto Maria Magdaléna poče ty modly hyzditi a vieru Jezu Kristovu chváliti. Potom po několice dnech zevivši se té kněžně Maria Magdaléna u vidění, jí vece: „Proč ty, jsúci tak bohatá, dáš tuto mnohým svatým od hladu a žízni mříti! Raziť, aby to svému muži pověděla i radila, ať těmto svatým v jich chudobě něčím ke ztravě pomůže.“ Tehda ta kněžna procítivši, kniežeti viděnie zeviti nesměla. Druhé noci opět se jí Maria Magdaléna s túž řečí zevila a kněžna opět kniežeti nepověděla. Opět třetí noc Maria Magdaléna v hrozné tváři, jako by vešken duom hořel, oběma se zevila a řkúc: „Azda spíš, hanebný násilníku, úde tvého otce diábla, [s]text doplněný editorem svú ženú ještěrkú, ješto tobě mé řeči zeviti nechtěla? Odpočíváš tu, svatého křesťanstvie nepříteli, rozličných se krmí obežrav, hedbávnými se koltrami odievav, a tam chudým beze vší podklony v sirobě hlad a žízní mříti přepustíš. Nemilostivý člověče, ne tak zbudeš bez pokuty, že s to kdy směl učiniti, do té doby mřieti hlad svatým s dal.“ Jakž to řekla, tak ji neuzřechu. V tu dobu kněžna procítivši, třesúci se poče vzdychati a to knieže, an čije, takež pro též vzdycha, k němu povědě a řkúci: „Knieže milé, viděl li s také viděnie, jako jsem já viděla?“ K tomu knieže vece: „Totiž jsem viděl a nadiviti se nemohu v své úžastě, co chcme z toho učiniti.“ K tomu kněžna vece: „Velmitě lépe té panie, totiž Marie Magdalény, poslúchati než jejieho Boha, o němžto káže, hněvati.“ Protož z jitra vstavše, kázachu tu svatú čeled do hospody uvésti a jim ctnú potřebu dáti. A když jednú Maria Magdaléna kázáše, to jisté knieže
