[356]číslo strany rukopisuvecě: Otče milý, jáť sem tvá krev a jakož sem svój život od tebe přijal, tak jej chci rád dáti, aby ty žív ostal. K tomu otec odpovědě: Synu milý, jáť sem člověk starý, kdež mi jest skuoro s tohoto světa sníti, a tobě, ež si mlád, déle poostati, nemohu já, nebožčík starý, na tvú smrt hlédati. V tom svářě syna polapivše oběsili. Na to každý pomysl, s kakú žalostí otec naplakav sě k svatému Jakubu jide, tam sě svatému Jakubu pomodliv, jemu své žalosti požalovav, zasě sě vrátil. Přišed k tělu, tu ješto visieše syn jeho, počě velikým hlasem volajě plakati. A tomu juž, jakž oběšen byl, šest a třidcěti dní minulo. Tehda syn oběšený promluvi k uotci a řka: Muoj milý tatíčku[1121]podtrženo, Hankova excerpce, neplač, neboť mi nikda tak dobřě nebylo jako nynie. To věz, ež do této hodiny svatý Jakub mě tuto u velikéj nebeskéj rozkoši živa chová. To jeho otec jako v uotrapě[1122]podtrženo, Hankova excerpce v radosti uslyšav, do města běžal, a ež jeho syn žív jest, starostám měsckým pověděl. Tehda oni tam šedše, odtad jeho sňemše, s velikú ctí pryč pustili a jich hospodářě zlého miesto onoho oběsili.
Píše také mistr Hugo řečený od svatého Viktora, ež když jeden pútník šel na pút k svatému Jákobu, diábel v svatého Jákoba tváři jemu sě ukázal a řka: Věz to, cný muži, ež toto život tělestný, hubený a neustavičný jest, proňežto nic lepšieho nenie, než otejmi sobě život ve jmě mé. Tehda pútník, inhed nóž vytrhna, sě zabil. A když na hospodářě, u ňehožto pútník bieše, tu vraždu vložili a jeho samého pro to života zbaviti chtěli, v tu hodinu onen pútník, jenž bieše sobě život odjal, ožil, rozprá[357]číslo strany rukopisuvějě
