ne[343]číslo strany rukopisubeských hlasiech sě kocháše. V ten čas svatý Maximin po kněží poslal, přěd nimižto přěde všěmi Maria Magdaléna s nábožným pláčem božie tělo z rukú svatého Maximina přijala a tak přěd svým oltářem křížem padši, duši inhed pustila. V ta doba všicknu kněží krásná vuoně zašla a ta až do sedmého dne stála. Tehda to svaté tělo svatý Maximinus se vší ctí, jakž slušalo, připraviv pochoval. A podlé toho těla po svéj smrti své tělo položiti kázal.
Potom po jejie smrti mnoho sě svatých divóv dálo. Byl jeden rytieř, jenž na každé léto, zvláščieho náboženstvie, k svaté Mařie Magdalény hrobu chodieše. A když v jednom boji jej zabichu, přietelé jeho na nosidla vzloživše, plačíce mluviechu takto: Ó, milá Maria Magdaléno, proč si svému sluzě bez zpovědi i pokánie dala sníti? V tu hodinu ten mrtvý rytieř inhed sě vzchopiv, knězě k sobě pozvati kázal a tu sě zpoviedav, božie tělo nábožně přijem, opět inhed umřěl.
Jeden také slepý člověk kázal sě k hrobu svaté Mařie Magdalény zdaleka vésti. A když mu jeho vodič[1070]vodič: wodyucz[1071] podtrženo, Hankova excerpce povědě, že juž kostel svaté Mařie Mandalény sě vyskýtá, v tu dobu ten slepý velikým hlasem zavolav, vecě: Ó, přěsvatá Maria Magdaléno, blazě by mně bylo, bych já mohl tvój kostel uzřieti. A jakžto brzo propověděl, tak inhed prozřěl, šed do kostela, jejie sě hrobu pokloniv, pochváliv boha a svatú Maří Magdalénu, domóv sě vesele vrátil.
Život svatého Apolinariusa[1072]zapsáno jinou, soudobou (?) rukou
Svatý Apolinaris byl svatého Petra apoštola učen[344]číslo strany rukopisuník,
