učen[344]číslo strany rukopisuník, ten do města Ravenny svatým Petrem z Říma poslán a tu jednoho tribuna paní uzdravil a tribuna se vší čeledí potom krstil. To vévoda těch vlastí uslyšav, svatého Apolinarisie jieti kázal i vésti do chrámu, aby sě jich modlám modlil. A když svatý Apolinaris pohanskéj kněží vecě, proč přěd těmito vašimi bohy zlato a střiebro nadarme visí, lépe by bylo chudým pro buoh dáti, v ta doba jej uchopivše, kyji na smrt ubichu. Tu jej, an jedva živ, učenníci jeho vzemše, k jedniej cniej vdově v duom vnesli a šest měsiecóv hojili. Odtad vstal i šel do jednoho města, jemužto Klasen dějí, aby jednoho němého uzdravil. A když v dóm vnide, tehda jedna děvička[1073]podtrženo, Hankova excerpce, v niejžto běs bieše, volati počě: Jdi od nás pryč, sluho božie, aneboť inhed nohy sviežíc, káži tě z města vyvléci. Tomu diáblu svatý Apolinaris polav, z toho těla inhed jej vyhnal. A potom za tohoto němého, jenž bieše urozený člověk, hospodinu sě pomodliv, jemu mluvenie navrátil. Pro ňenžto div viece než pat set člověkóv uvěřilo v Jezukrista. V tu dobu pohanové jej polapivše a jeho sě velmi nabivše, zapověděchu, aby nikdie Jezukrista nejmenoval. Pro to svatý Apolinaris toho nepřěstal, ale na zemi ležě, ano ho tepú, voláše a řka: Pravý buoh Jezus Kristus. Odtad jej pohani vzdvihše, kázachu mu na horúciem uhlí bosú nohú státi. A když ješče Jezukrista menovati nepřěstal, z města jej vyhnachu.
Toho času ryšavý Patricius, vévoda ravenský, dceru nemocnú mějieše, po svatého Apolinarisie poslal, aby ju uzdravil. A jakž svatý Apolinaris v jeho duom vnide, tak ta nemocná umřě. K ňemužto Patricius vecě: Dobřě by bylo, by byl nikda do mého domu nevchodil, nebo jakž si všel, tak sě bo[345]číslo strany rukopisuhové
