kos[314]číslo strany rukopisutelniej střěšě. V tu dobu svatý Prokop na modlitvu sě otda a ten ptáček inhed na zemi sě svaliv, na čtvero sě rozraziv i zmisa[915]podtrženo Hankou, in margine různočtení „zmyza“, a ten člověk by viec diábla prázden.
Jedněch časóv také slyšěny jsú hlasy diáblovy volajíc a řkúc: Běda, běda, i co tento muž nepravý a nemilostivý bydlí v jěskyni v téjto, již toho déle trpěti nemóžem, ale zdvihnúce sě se vším tovařistvem, bydlmiž na púšči, jiejžto Lobek[916]podtrženo, Hankova excerpce dějí. Tuť nám tento ani jiný žádný viec nepřěkazí, když nám tento Prokop bydliti tuto nedá. Často také k ňemu rozliční lidie nemocní přicháziechu, jěžto uzdravováše a jim pilně přikazujě, aby nepronášěli, neb sě svěcské chvály snažně střěžieše. Avšak sě to všěch tajiti nemožieše, jednú jedni lidie k českému kniežěti, jemužto Břětislav diechu, přistúpivše, jemu pověděchu o svatého otcě Prokopa svatosti. To kniežě s svými zemany radostně uslyšav, přijěv k ňemu, jeho svatéj modlitvě snažně sě poručil a s ním sě stařějšími uradiv, svatého Prokopa v tom v jeho klášterci opatem učinil. A to zádušie rozličnými almužnami nadal. Jemužto sě rozličně svatý Prokop, nechtě sě v to uvázati, bránieše a řka: Ten, jenžto všěcka tajenstvie srdec vie, toho sobě na svědečstvie vzývaju[917]podtrženo, Hankova excerpce, jež nejsem duostojen jinými vlásti, to dobřě mé sprostenstvie ukazuje. Tehda ho kniežě s svými stařějšími s velikú prosbú nadstúpi tak, jež jako bezděky přijieti opatstvie musil. Kak jest tu vládl ducha svatého naučením, o tom sě takto píše, ež byl všie pokory plný, nikda sě pro ničže tak nezamútil, by sě nad svými mlazšími kda přieliš řěčí unáhlil. Proňežto jeho viece všěcka bratřie u bozě milováchu, než sě jeho jako starosty bojiechu. To jeho svatý obyčěj bieše, ež někdy zěvně, někdy oblášče svú bratříci milosrdně u bozě
