[324]číslo strany rukopisuvždy žělejě plakáše. Z nichžto poslóv jedni sě tu stavili, ješto svatý Alexí bieše, jeho nepoznavše, jdúc v kostel jemu almužnu dali, ale on jě dobřě znajieše, a ež od svých slúh almužny vzal, bohu z toho děkoval. Vrátivše sě poslové, jež jeho nenalezli, otci pověděli. Toho takú žalost otec a matka mějiechu tak, jež matka s jedné strany, jakž jejie syn Alexius bieše zašel, prostierajíc sobě na podlahách pytel, tuž i léháše, často plačíc a řkúc: Tuto viec u méj žalosti budu, až zda někdy syna svého uzřím. S druhé strany panna, jeho chot, k jeho mateři vecě: Dokad neuslyši o mém milém hospodáři, dotad jako samobydlná[982]podtrženo, Hankova excerpce hrdlicě[983]podtrženo, Hankova excerpce v žalosti bydliti budu.
V ty časy, když svatý Alexius sedmnádcět let přěd kostelem svaté králevny sědajě, almužnu bráše, obraz svaté královny, jenž v tom kostele bieše, k stráži kostelnému promluvi a řka: Kaž tomu člověku božiemu do kostela vníti, duostojenť jest nebeského králevstvie a duch svatý s ním přěbývá a modlitva jeho vzácna jest přěd hospodinem. A když ten strážě kostelný neurozumě, o kom by to obraz mienil, tehda obraz opět k ňemu promluvil a řka: Tenť jest, ješto mezi dveřmi vně sedí. Tehda ten kostelník vyšed, uvede v kostel svatého Alexie. A když sě to po městu pronese, počěchu svatého Alexie lidie ctíti. Té cti svatý Alexí běhajě, vstav odtad, zajide do města Laodicie a tu na koráb vsědl, chtě do dalšie vlasti plúti.
Tu boží volí připlul k římskému břěhu. To uzřěv svatý Alexius, počě v sobě sám mysliti a řka: Nic lépe nenie než v domu svého otcě v neznámosti bydliti. Vědě to, ež mne juž ižádný nepozná, neb sě velmi obrostil[984]podtrženo, Hankova excerpce bieše. A když jednoho dne otec jeho Eufemian s velikým zástupem svých slúh po městu dieše, vzvola po ňem svatý Alexius a řka: Sluho božie, kaž mě, chudého pútníka, v svém
