[211]číslo strany rukopisuukázal sě apoštolóm na Olivetskéj hořě, otňadžto[602]podtrženo Hankou, in margine různočtení „odkadz“ na nebesa vstúpil. Nikodemus také v svém čtení píše, ež sě jest syn boží ukázal Jozefovi, neb když Židé vzvěděle, ež Jozef na Pilátovi uprosil, aby tělo svaté s křížě senma, v svém vlastniem hrobě pochoval, jenž byl sobě přihotoval, z toh’[603]koncové o dopsáno Hankou sě Židé rozhněvavše, Jozefa jěli a jeho tvrdě zamekše, dřvi[604]podtrženo, Hankova excerpce zapečetili, chtiec jeho po hodech zahubiti. Tehda náš spasitel Kristus té noci svého vzkřiešení přišed, ten duom, v němžto Jozef vězieše, na všě čtyři úhly pozdvihl a k němu všed, jeho tvář otřěv, pocěloval a odtad jeho zdráva domuov, pečetí nerušiv, přivedl. A také tomu chtie někteří světí, ež sě jest matcě svéj, královně nebeskéj, najprvé neb asa toho dne milostivě ukázal. A tomu na znamenie římský kostel U svaté královny na buožie vzkřiešení vláščí slavnú službu čini.
Čtvrté a poslednie slušie to věděti, kak jest náš spasitel z mrtvých vstav, staré otcě z přědpeklé vyvedl. O tom píše svatý Augustin v jednom[yc]jednom] giedno(m) kázaní a takto řka: Jakž koli brzo Kristus na kříži duši pustil, tak inhed jeho dušě s božstvím sjednaná[yd]sjednaná] ſgiednana u přědpeklé sstúpila. To moci pekelné uzřěvše, velmi sě jeho užasše, počěchu mezi sobú tázati neskladenú řěčí zvukem, ale jakž duchu jest přirozeno rozomem, řkúce: I kto jest, otkad jest tento tak světlý a tak hrozný ten vešken svět, ješto nám dávno poddán byl, nikdy nám takého mrtvého neposielal? I kto jest to tak smělý, jenžto beze všeho strachu všěcka našě bydla,
