[164]číslo strany rukopisudne.
Byl jest také svatý Řehoř k chudým veliké ščedrosti tak, ež všěch z dalekých vlastí chudých jména napsána jmějieše, jimžto všěm[qe]všěm] wſſie ščedřě almužny sláše. A zvlášče jměl jest na svéj práci tři tisícě buožích služebnic, jimžto na každé léto úroční velikú almužnu dáváše a na každý den k stolu k svému pútníky zváše. Mezi nimižto jednú když svatý Řehoř jednomu[qf]jednomu] giednomu z nich chtěl pro pokoru, aby sě umyl, vuodu na rucě vzlíti chtěl, a ten inhed přěd ním zmisal, proněžto sě svatý Řehoř počě velmi diviti. Tehda té noci zjěvil sě jemu hospodin a řka: Jiné dni ve jmě mé[477]nadepsáno jinou, soudobou rukou krmíš chudé, ale večas mě samého ctil a svús mi rukú[478]nadepsáno jinou, soudobou rukou vuody podal. To sě také píše, ež když v jednu[qg]jednu] giednu hodinu svatý Řehoř jednomu svému sluzě přikázal, aby dvanádcte pútníkuov k jeho obědu pozval, a když ti pútníci přišedše, za stól sědli, přěčet otec svatý, uzřěl, ano jich třinádcte sedí. Proněžto pozvav k sobě svého sluhu, jeho otázal, proč by byl viece pozval, než jemu byl rozkázal. Tehda sluha ty pútníky obezřěv, k svatému otci vecě: Rač mi věřiti, otče svatý, ež jich viec nenie než dvanádcěte. Tomu svatý Řehoř urozuměv, počě na ty chudé pútníky hlédati, mezi nimižto uzřěl jednoho, an sě divně večas v staréj tváři velmi počestně, večas mlada sě jemu ukazuje. To svatý Řehoř uznamenav, po obědě toho pútníka na stranu otvedl, jeho zaklel, aby jemu pověděl, kto by byl, kaké by jemu bylo jméno. Jemužto on otpovědě: Proč tiežeš o mém jméně, ano jest tak divné, ale věz to, ježť jsem ten, jemužtos někdajší čas kázal střiebrnú mísu dáti. A to také
