řiekáše: Chudoba jest má paní. A když koho chuzšieho sebe uzřěl, inhed pozávidieše, bojě sě, by chudobú nadeň nepřědčil. A když jednú jednoho chudého velmi utka, k svému tovařiši řekl: Velikú nám hanbu činí tohoto chudoba člověka a daleko nad naši chudobu přědčí. Aj toť já za vše své bohatstvie chudobu sobě zvoliv, svú sem ji paní nazval. Avšak sě v tomto člověcě chudoba krašše než ve mně stkvie.
Jeden čas také svatý František, když do toho města, ješto Aretium slóve, přišel, nalezl, ano sě měščěné ze všeho města najmocnější svadivše, spolu sě tepúc bojijí. V tu hodinu uzřěl svatý František, ano diábli vznášějíce sě radují. Pozvav k sobě svého tovařišě, přikázal jemu a tak řka: Jdi k měsckéj bráně, přikažiž diáblóm mocí buoží, ať sě od města inhed vzdálé. Tehda tovařiš jeho jménem bratr Silvester brzo k bráně přiběhna, zavolal velikým hlasem a řka: Přikazuji vám buoží mocí, diábli, a mocí svatého Františka, beřte sě pryč a lidi k svádě nepodnášějte. A jakžto brzo zvola, tak všickni měščěné u veliciej přiezni sě smířili. A ten bratr Silvester, tovařiš svatého Františka, když ješče byl svěcským knězem, viděl byl u vidění, ano kříž zlatý z úst svatého Františka pocházie, an až do nebes dosáhá a na šíř nad vešken svět sě rozprostřěl. To ten kněz Silvester uzřěv, světa ostav a v zákon svatého Františka všed, mnoho časóv buohu slúživ, buohu sě dostal.
Jednú také když
