uslyšal, ano čtú ve Čtení, kak jest spasitel apoštolóm, když je kázat slova buožieho rozeslal, kak choditi a kak bydliti rozkázal, inhed s toho miesta vstav, v ten stav vší myslí držěti počal, obuv svú od sebe zavrhl a viec bos i zímě i létě chodil. V jednéj sprostnéj sukni chodě, miesto pása uzlovatým provazem sě opasoval. A když jednú u veliký snieh přěs les jdieše, padúši vystúpivše a jeho jemše, otázali, kto by byl. Jimžto on povědě a řka: Jsem biřic buoží. Jehožto inhed padúši pochopivše, v snieh uvrhli a řkúce: Ležiž tu, chlape, biřici boží! A také když jednú velmi ustav, na oslíku jěl, tehda tovařiš jeho, bratr Leonardus, také rodem z Asizie, velmi ustav počě sobě na mysli řéci: Nerovně moji přietelé nad tohoto člověka přátely někda přědčiechu. Avšakž on teď jěde a já pěš jdu. A když to ten bratr mysléše, v tu hodinu svatý František s uoslíka sskočiv, tomu bratru vecě: Neslušie mi jěti a tobě pěši jíti, nebs urozenějšieho rodu než já. Tomu sě bratr podiviv, přěd jeho nohami padl, aby jemu vinu odpustil, prosil.
Jměl také svatý František jednoho nábožného bratra sobě velmi milého, jemuž jednú ducha svatého ponučením tajenstvie zjěvil a řka: Jest jeden sluha buoží na světě, pro něhožto, dokad jest on živ, nepřěpustí buoh na lidi hladovitého léta. A tak sě jest stalo. Ale jakž brzo umřěl svatý Francišek, tak hladovitá léta přišla. Miloval také svatý František svatú chudobu tak, jež často řiekáše:
