mějieše, poslal, prosě, aby sě přijěti neoblenil, ale přijěda, kostel svatého Víta posvětil. Jemužto řězenský biskup odvzkázal a řka: A zda mne, synu milý, potřěbuješ? Věz to, ež ten kostel, jehož posvěcenie žádáš, tenť kostel, jakž sem buožím zjěvením viděl, povýšen bude v dóstojenství arcibiskupstvie stolec i hlava duchovnie tvé země. Avšak aby sě tvá prosba i vuole naplnila a tvuoj kostel byl posvěcen, rádť to chci zpósobiti.
Co j’ potom svatý Václav pro Jezukrista pokorných a milosrdných skutkuov činil, o tom jest mnoho psáno. Zvlášče když jednoho času svatý Václav v noci, ano snieh a led veliký, s svým starým sluhú, jenž slul svatý Podivoj, jemužto vše tajenstvie i náboženstvie svatého Václava známo bylo, k kuostelu buos jdieše, tehda ten svatý Podivoj, kakž koli v uobuvi jda, však veliké zimy trpěti nemožieše. Jemužto svatý Václav vecě: Podivoji, vizi to, žeť jest zima. Stúpaj u mé stópějě! A jakž počě v jeho svaté stópějě stúpati, tak sě jemu nohy shřiely tak, jež nepočě nic zimy číti a ty jisté svatého Václava stópějě, ež po zmrzlém blátě chodě, své svaté nohy obraňováše všěckny krvavy.
To také svatý Václav zvláščieho milosrdie činil, ež pohanské a porobné děti kupuje, k svatému křstu připravujě, buohu jě dědil. Bojě sě také, aby ižádného člověka krev nevinně nebyla odsúzena, všě šibenicě a žalářě obořiti kázal. Ten také dar vláščí od buoha jměl, ež proročsky u budúcích časiech mnohé věci přěvěděl a znamenitě zjěveno
