radu dal, bychom všecko tělesné oděnie od sebe odvrhúce, v duchovné oděnie svatých skutkuov sě oblekli. A zdá li sě vám takto ciesařovi vzkázanie: Tvojiť jsme rytieři, ciesaři, ale sluhy jsme Jezukristovi. S tebú jsme povinni rytieřsky pro obecné dobré na všěch miestech státi, ale hospodinu na pravéj vieřě mámy s právem slúžiti! Od tebe máme za naši práci tělesnú, ale od hospodina věčnú odplatu! A protož to věz, ež v tom úmysle silně stojíme, ež chcme pro Jezukrista všě muky trpěti a v jeho svatéj vieřě až do smrti bydliti! To poselstvie ciesař uslyšav, do jich obrácenie sě rozpáčiv, kázal všěm svým lidem, aby brzo ten svatý zástup obehnali a to svaté rytieřstvo, kakž mohúce, zbili.
V tu dobu, kto by byl na to hlédal, kromě ač by kamenné srdce jměl, musil by zaplakati, vida, ani jako panny, rucě přěd sobú držiece, stojie, ano jě na všě strany sěkú, střielejí, bodú, koňmi tlačie, hanebně jich rúcha svláčiec, hlavy jim rozvracijí a z jich břich třěva vymietajíc, a to vše na potupu křesťanskéj vieřě. Avšak, jakž buoh chtěl, někteří z nich jsú nezbiti a ti v rozličných vlastech slovo buožie kážíc, snažně vieru křesťanskú slovutně jsú rozplodili.
A když tak ty svaté zbivše, pohané jich statek mezi sě děléc, píc vesele a jědúc sediechu, pojide náhodú mimo ně jeden muž šedivý svatý, jemužto jmě bylo Viktor. Jehožto když pohani sediec pobiedichu, chtěl li by s nimi jiesti, počě jich svatý Viktor tázati, kak by tu pro ohavenstvie mezi toliko zabitými mohli
