našě matka svatý život vedla jest, toho příklada sě dirž a s tiem jěď domóv. Odtad sě ona domóv vrátivši, tak svatý život vedla, ež prostřěd lidí bydléci, dosti pústennicí byla. A po některém časě rozvedši sě s mužem, v duchovný stav vstúpivši, s bohem konala.
To sě také o svatém Bernardu píše, ež sě jednú na smrt roznemohl a v téj mdlobě uzři sě před králem nebeským, na súdě stojě. V tu dobu zlý duch přistúpě, počě naň krutě přěd bohem žalovati. A když svú žalobu dokona přěd bohem, tehda svatý Bernart nic sě nelek, ani sě zamútiv, vecě: Zlý duše, v tom sě já sám znaji , ež nejsem duostojen, ani sem toho kterú službú zaslúžil, bych králevstvie nebeské obdiržal. Ale mój spasitel Kristus dvojím právem jest nebeskú schránu obdiržal. Najprvé dědičstvím svého otcě boha a druhé prolitím své svaté krve. Na pirvém má sobě dosti a druhého mně pro svú svatú milost popřěje. Jehožto darem tak správně chci býti a toho sě tuto nestydi. To zlý duch uslyšav, nic k tomu odpověděti nemoha, pryč šel a svatý otec z toho viděnie k sobě sě navrátil.
Jeden také čas svatý Bernart pro jednu klášterskú potřěbu po cěstě jěda, k jednomu sedlskému človiečku , jenž s ním tehdy jědieše, mezi jiným počě žalovati a řka: Kak mám veliká přěkázanie pro rozličná myšlenie u mých modlitvách. To sedlek uslyšav, počě sě honositi a řka: To mně nikda nepřěkážie, což kdy počnu, to bez přievady skonaju. Tehda svatý Bernart chtě jeho v diržění svelíčění shoniti a ež tak nenie, jakž on praví, nalézti, propovědě k tomu sedláku a řka: Odjě
