by tomu řekl, bychom tě byli pochopili? K tomu svatý Dominik vecě: Byste mě byli jěli, byl bych vás prosil, abyste mne inhed nezabíjěli, ale znenáhla mé údy řězali a tak všě řěžíc, přěd mýma očima mé údy ukazujíc, najposledy oči vybodnúc, mému tak ztrýzňenému tělu v svéj krvi váleti sě přěpustili, tak bych jedva pro mého Jezukrista vieru v svéj duši něčso chuti počil.
Těch časóv vida svatý Dominik, ano po všěch vlastech kacieři křesťanskú vieru tupie, jal sě hospodina prositi, aby to jemu zjěvil, který by to čin byl, jímžto by kacieřkú vieru mohl přěmoci. Tehda mu duch svatý v srdci ponukl, aby zákon učinil kazatelový, jakžto jest potom i učinil zákon, jimžto i dnes řiekají Predikátoři, točíš Kazateli. A to učiniv, do Říma šed, otcě svatého, jemužto Innocencius řekli, prosil a řka: Velmiť jest toho světu potřěba pro množstvie kacieřóv a hřiešných lidí, aby zákon kazatelový potvrdil. K tomu papež rozmyšlení čas odloživ, té noci viděnie viděl. Zdálo sě jemu, by římský kostel letěti chtěl. A když na to otec svatý papež s velikým strachem patřieše, uzřě v ten čas svatého Dominika, an ramenoma kostel podpierajě, letěti mu nedá. Jemužto vidění papež srozuměv, svatému Dominikovi rozkázal a řka: Vrať sě k svéj bratří a s nimi radu vezmi, zvoléc sobě řeholu ustavenie psaného, vratiž sě k nám a my toho rádi potvrdímy. To svatý Dominik učinil, svú bratří, jichžto juž bieše čtyři sta a šestnádste, radu vzal. A tu
