By byl Olibrius na tu svatú děvičku nevezřěl, nebyl by tak u veliké hřiechy vstúpil. Nazajtřie Olibrius káza ju z žalářě vyvésti a přěd sobú postaviti, tu k niej povědě a řka: Jěšitného zámysla dievko, smiluj sě nad svú lepotú, modl sě našim bohóm a staneť sě dobřě. K tomu svatá dievka odpovědě: Tomu sě modli, jehožto sě všěckna stvořenie bojie. K tomu Olibrius vecě: Neuposlúcháš li mne, kážiť tvuoj život nemilostivě dráti. Svatá dievka odpovědě: Mój milý Ježíš pro mě na kříži ráčil trpěti a já sě také proň nestrachuju umřieti. Tehda jiej káza Olibrius rucě szadu svázavše, provaz přěs hřadu přěvrhše, vysoko vztáhnúc, brzcě dolóv ju spúščěti a tak trudně rozražovati. Potom ji káza metlami bivše, železnými hřebeny jejie svatý život dráti tak, jež jejie svatá řebra prostřěd tekúcie krve prohlédáchu. Tu stáše lidí mnoho, plačíc a jejie krásy litujíc. Někteří k nie tak mluviechu: Ó, přěkrásná dievko, kako jest na tě mně žalostivé hlédanie, smiluj sě asa sama juž na sobú, uvěř v našě bohy, ať tě živie. Jimžto ona odpovědě: Ó, kako mi zle radíte, neb toho neviete, jež mého tělesenstvie utrpenie jest mé dušě v nebesa povýšenie. V tu dobu na Olibria vezřěvši, k ňemu vecě: Ó, nestydlivý, ó, nevinné krve nesytý, nad mým tělcem moc máš, ale duši mú hospodin chová. V tu hodinu Olibrius počě pláščem očí svojú zastierati, nemoha na to hlédati, ano potoci krve s jejie svatého živótka chrčie.
Diví sě tomu smysl člověčí, kterým činem, kterú silú mohli světí tak trpké muky trpěti. Tomu odpoviedá svatý Augustin a řka: Jakež tělesná milost k světu a viera k hospodě za nic sobě života neváží, takež velím výše mysl člověčie duchem svatým zažžená, čímž viece trpí, tiem viece u vnitřniem v svém duchu sě kochá. Opět Olibrius kázal ju v žalář vsaditi. Tu sě jiej nebeská světlost zěvila, jěž vešken žalář
