ež Vespezianus ten den na židovskú Veliku noc, jehožto dne ze všeho krajě lidé do chrámu sě byli sešli, mocně město oblehl tak, jež, kteříž byli na hody přišli, u městě zavřěni byli. A když tak vojensky ležiechu, tehda z Říma poselstvie přišlo, jež Vespezianus ciesařem vuolen, a tak inhed sě povzdvih, svého syna Tita u vojščě miesto sebe ostaviv, do Říma jěl. A když tu Titus dvě létě vojensky ležal, taký hlad v Jeruzalémě u městě byl, jakž otcové a matery svým synóm a dcerám a synové otcóm a materám, mužové svým ženám netoliko rukama, ale zuby kúsajíc, krmi otjímáchu. A nádobní mladečkové, někda silní, mdlobú někdy po uliciech povíjějíce sě, chodiec hladem na zemi padáchu. Zatiem když hladem lidie tak neskrovně mřiechu, často sě to přihodilo, ež druh druha chtě pohřésti, sám na něm padna, umřěl. A tak pro veliké množstvie mrtvých těl smradu nemohúc trpěti, musili přěs zed mrtvá těla do přiekopa metati. Tehda v jednu hodinu ohledav Titus, ano vešken přiekop umrlcóv nametán a od těch těl vše povětřie smradu plno, svoji rucě k nebi se slzami vzvedl a řka: Ty, milý hospodine, vieš, ež já tiemto nejsem vinen. A tak již hlad u městě ku posledku byl, až jiného nejmajíc, svú vlastní obuv a lecikaké usně a řemenie vařiece jědli.
A to jest ze všeho to najhroznějšie bylo, jakžto sě píše v jednéj staréj knizě jménem Skolasticě, ež byla v Jeruzalémě jedna urozená a bohatá paní, na jejiešto dóm hladem připuzeni když jedni mladečkové sě uradivše, vše, což
