Marcellus sám sě k sobě navrátiv, na své pohýřenie sě rozpomanuv, přěd svatými biskupy sě postaviv, pod jich sě súd poddal. K němužto oni řechu: Nejmá to s právem býti, by kto papežě súdil. Ale ty sě sám v svém poblúzení poznaj. To papež uslyšav, skrúšeným srdcem povzdech, papežstva sě zbavil a inhed postúpil. Ale všickni lidie, vidúc jeho skrúšenie, opět jeho papežem volili. To oba ciesařě uslyšěvše, opět jeho kázala jieti a jemu hlavu stieti. A když jeho na popravu vediechu, svatý Marcellinus pozvav k sobě křesťanóv, řekl: Nejsem dóstojen, by mě mezi křesťany pochovali. A toho dnes poklínaji, kto mě kdy pochovati smie. Proněžto, když sťat, jeho svaté tělo pět a třidcěti let nepochováno ležalo. Potom svatý Petr apoštol jěvil sě tomu, ješto miesto svatého Marcellina papežem byl, a řka: Bratře, proč mne nepochováš? Jemužto on otpovědě: Všaks ty dávno pochován, apoštole buoží. K němužto svatý Petr vecě: Já sě za nepochovaného jmám, dokad Marcellina pochována neuzři. K ňemuž on vecě: Však vieš, milý svatý Petře, ež jest on všěcky klel, kto by jeho pochovati směl. K němužto svatý Petr vecě: Však vieš, jež jest psáno, ktož sě ponižije, povýšen bude. Protož tobě na jeho zápověd nebylo tbáti, neb jest to pro skrúšenú pokoru zapověděl. Protož jdi, pochovaj jeho. Šed pochoval a buohu chválu vzdal.
Život svatého Vitalisě, buožieho sluhy, sě čte
Svatý Vitalis rytieř jměl svú manželku, s nížto podlé svého svatého stavu jměl dva syny, svatého Gervazie
