křesťanského krojě rúcho na sě vzem a mezi pohanské starosty vstúpiv, vecě: Všickni buohové pohanští diábli jsú, ale hospodin jest nebesa stvořil. Jemužto těch vlastí súdcě vecě: Kterú hrdostí smieš našě buohy diábly nazývati! Pověz mi, otkad jsi neb kak tobě dějí. Jemužto svatý Jiří když své jmě i urozenie pověděl jemu, uzřěv súdcě, ež jeho dobrotivú řěčí po svéj vieřě obrátiti nemóže, kázal jeho, opak rucě sviežíc, přěs trám vzhóru táhnúce, na podlahy spúštěti. A potom tak pověsiec jeho, všecko tělo železnými klikami zderúc, suol v jeho rány mecíc, pochodněmi připalovati a potom v žaláři zamknúti. Ale Jezus Kristus té noci jeho navščievil, jehožto přěoslavným viděním tak sě posílil, jakž nic na ty muky netbal. To ciesař Dacianus uslyšal, jež jeho mukami přěmoci nemóže, kázav k sobě jednomu čarodějníku, k němu řekl: Vidíš, ano křestěné umějí svými čáry múk zbývati a našě buohy tupiti! K němužto čarodějník vecě: Kaž mi hlavu stieti, ačť já jeho nepřěmohu. To řek čarodějník lítý, jěd s vínem smiesiv, dal podvakrát svatému Jiří píti. Ale svatý Jiří to pitie požehnav vypil, a nic jemu nevadilo. To uzřěv čarodějník, v Jezukrista uvěřil. A inhed jemu hlavu stieti kázali. Tehda nazajtřie kázal súdcě svatého Jiřie v kolo plno ostrých nožiev vsaditi, ale inhed sě kolo zlámalo a jemu nic neuvadilo. Z toho sě súdcě rozhněvav,