vydali, až jich málo ostalo, měščené sě uradivše člověka s jednú ovcí jemu dávali. Odtad až dcery i syny vydavše, došlo sě, aby královna, jediná dci králova, byla tomu jěščeru vydána. Tehda král jinak učiniti nemoha, těch měščen přěd sě pozvav, k nim řekl: Beřte zlato i střiebro a třěba li i pól královstvie mého sobě vezměte, jediné mé dcery nechajte, ať tak hanebně nesende. Jemužto všěcka obec odpovědě a řkúc: Ty jsi to nám, králi, právo nalezl, a již jsú nám všěcky našě děti sešly. Jinak to nemóž býti, musí tvá dci také sníti. To král uznamenav, ež jim musil povoliti, počě srdečně plakati a řka: Né, má přěmilá dci, co já sobě již učini a já jsem nadál, bych já tě slovutně za muž dal a na tvých hodech vesel byl. A již vizi, a ty na smrt jdeš. Tehda ona přěd otcem padši, počě ot něho žalostivě odpuščenie bráti. A odtad s velikým pláčem vstavši, k jezeru jide.
A v túž hodinu svatý Jiří tudy jěda zazřěl, ano panna nádobná stojiec žalostivě pláče. K niežto přistúpiv, otázal a řka: Panno milá, proč pláčeš? K němužto ona vecě: Panice milý, náhle běž pryč, as se mnú to nesendeš! Neboj sě, jediné mi pověz, coť jest a proč tuto stojíš, ano vešken lid z města na tě patří. K tomu ona vecě: Vizi, ež jsi smělého srdcě, jež sě smrti nebojíš, náhle běž pryč! K niejžto svatý Jiří vecě: Nehnu sě odtadto, jeliž mi povieš, proč tuto plačíc stojíš. A když jemu ona vše pořád pověděla, svatý Jiří k niej vecě: Nebuoj
