v svém dětinstvě v kolébcě ležieše, jeden roj včel přišed, na jeho tváři sědl a tak jeho usta naplnil, ež jako z úle vylétáchu i vlétáchu a tu málo poběvše, u povětřie ty včely tak vysoko jsú vzletěly, jakž jich viec viděti nemohl. A když svatý Ambrož byl několiko let vstář, uznamenav, ano matka jeho a sestra nábožně u mšě rucě knězi cěluje, často ruky sestřě podda, k niej povědieše: Příde to k tomu, ež ty mi také ruku cělovati budeš. Ale ona, co robě mluvilo, na to nic netbala. Potom svatý Ambrož v umění i múdrosti tak prospěl, ež jemu ciesař Valentin úřady nad rozličnými vlastmi porúčal. A když jednoho času do Mediolána přišel, nalezl, ano sě o volenie biskupa kacieři s křesťany vadie, chtiece každá strana po svéj vóli biskupa voliti. Tehda uslyšán jest jeden hlas dietěcí a tak řkúc: Ambrozie biskupa volte. To všěcka obec uslyšě, všickni tomu hlasu jsú povolili a sobě svatého Ambrozie za biskupa přijěli. To svatý Ambrož uznamenav, toho rozličnými cěstami pokusil, kak by sě biskupového úřada zbavil, až naposledy, když jinak učiniti nemohl, u puol noci z města utekl. A v túž dobu mně, by daleko ot města zašel, ráno zjitra přěd branú jeho nalezli. A tu jeho pochopivše, bezděky do města uvedli. Potom když po čtyřech letech biskupem jsa, do Říma šel, sestra jeho, dievka blažená, ruku jemu pocělovala. Tomu sě svatý Ambrož zasmiev, vecě: Aj toť ruku mi cěluješ, jakoť