přišed, ohromil, a netoliko sě nás nebojí, ale i jiné z našie moci zproščije? Aj toť ti, ješto od dávných časóv v našiej moci věziec vzdycháchu, ti sě již nám nepoddadúc, námi hrdají, a ješče nám nadto hrozie. To sě nám nikda nedálo, by u nás tak pýchali mrtví a tak veseli byli jatí. I proč jste sěm přivedli? Ó, starosto náš pekelný, pročs to učinil, již jest tvá moc potuchla, neb když jsi zpósobil, aby Kristus byl ukřižován, to již uzříš, co pro to škody jmieti budeš. Po těch pekelné řěči hluciech mocí krále nebeského všěcky sě pekelné závory zlámaly a inhed přěveliké množstvie svatých otcuo i jiných duší přěd hospodinem padše, řechu: Vítaj, náš milý spasiteli, nedaj nám tuto déle ostati, ale rač nás odtadto vyveda při svéj svatéj milosti ostaviti. Až dotadto jest svatého Augustina řěč.
O tom také píše Nikodemus v svém čtení a tak řka, jež dva syny Simeonova, Karinus a Alerchius, jsta z mrtvých s Jezukristem vstala a všedše do města jeruzalémského, ukázašta sě Kaifášovi a Nikodemovi, Jozefovi a Gamalielovi. A ti, tak dva bratřencě uzřěvše, velmi sě užasše, zakleli jě, aby jim pověděli, kak sě jest to stalo, ež jsta z mrtvých vstala. Tehda ona počěsta rozprávěti a řkúc: Když umřěvše, bydlili smy s našimi otci v temniciech u přědpeklí, nikda světla nevidúc. Tehda v jednu hodinu vzezřěvše, uzřichom zlaté barvy slunečnú světlost, zdaleka sě k nám blížiece. Tehda inhed všěch otec prvý Adam počě sě radovati a takto řka:
