uslyšav, velmi sě užasl, chtě sě toho vystřieci, co jemu jest jelen přědpověděl, ode všeho, což jest jměl, vstav do dalekých zemí jěl. A tu sě jednomu mocnému kniežěti přikázal. A tu sě tak statečně a múdřě na tom dvuořě jměl, ež jeho ten kniežě na rytieřstvie pasoval a jeho jednú bohatú vduovú oženiv, hrad, na němžto ona seděla, jemu k dědičství dal. Zatiem jeho otec a mátě u velikéj žalosti jeho po všěch vlastech hledáchu. A tak hledajíc, buoží náhodú na ten hrad, na němžto Julianus, syn jich, s svú paní bydléše, přišli a nocleha poprosili. V tu dobu hospodářě, jich syna Juliana, doma nebylo. Ale sama hospodyně, jakož šlechetná a múdrá bieše, jich otázavši, otkad by byli, kam li by chtěli. A ot nich uslyšěvši, jež jsú milého syna ztratili a toho chodiec hledají. Po téj řěči ona uznamenavši, jako jest byla často ot svého hospodářě slýchala, inhed sobě na mysli řekla: Toto jest otec a mátě mého hospodářě. Proněžto jima milostivě nocleh davši, svého milého hospodářě dlé svého ložě postúpila.
A když nazajtřie ráno ta paní Julianova nechavši hostí spáti, do kostela na buoží službu šla. A zatiem Julian sě domuov vrátiv, mně, by jeho paní ješče spala, na svuoj pokoj všed, chtě ji ubuditi, nalezl, ano jeho mátě s uotcem na loži leží. Jichžto nepoznav, na svú sě ženu domněv, proněžto inhed meč vytrhl a jima oběma hlavy sťal. A v tom zámutcě odtad vyšed, svú paní utkav, počě sě diviti a tak k ní přistúpiv, jie otázal a řka: Kací jsú toto, ješto na našem loži ležie? K němužto ona vecě: Otec tvuoj a matka tvá. Tebe dlúho hledavše,
