jinak neřiekáchu než Jan almužník. Ot něho jest najprvé pošlo, ež špitálníci chudé a nemocné své pány vzývají až do dnešnieho dne. Neb jednú svých slúh pozvav k sobě, jim rozkázal a řka: Jděte po všem městu, popištež všěcky mé pány, kteréž naleznete. A když tomu sluhy neurozoměchu, svatý Jan jim vecě: Ty jisté, ješto vy žebráky chudé vzýváte, ty já své pány a své pomocníky vzývaji, neb s jich pomocí člověk muož nebeské královstvo obdržěti.
Chtě také svatý Jan patriarcha všeliké lidi, aby almužny rádi dávali, k tomu přivnaditi, rozprávieše často tuto pověst a takto řka: Když jednú jedni chudí na slunci sediec sě hřějiechu, pomlúvajíc o těch, kteří almužnu rádi a kteří neradi dávají. A biechu těch časuov v téj vlasti jeden mýtník, jemužto bieše jmě Petr, člověk buohatý, ale chudým velmi nemilostivý tak, ež když chudí přěd jeho duom přídúc, almužny prosiechu, s velikým hněvem je ot svého duomu othonieše a ižádný ze všěch chudých nebyl by kdy ot něho kterú almužnu vzal. Tehda jednú jeden chudý s jinými chudými sě zamluviv, ež u Petra toho dne almužnu uprosí. A tak sě zamluviv, když přěd jeho duom šed, almužny poprosil. Nejmaje Petr kamene ani dřěva, čím by na chudého lučil, bochnec žitný pochopiv, u velikém hněvu chudého sě jím hodil. A ten bochnec pochopiv, k jiným chudým sě vrátiv, vecě: Aj toť almužna, jižto sem ot jeho rukú vzal.
Potom po malých dnech, když sě ten skupec na smrt roznemohl, zdáše sě jemu u vidění, by byl na
