tě zde optali a já jim milostivě tvého pokojě postúpila. To Julianus uslyšav, jako smysla hořem pozbyl a v hrozný sě pláč udeřil. A tak žalostivě pláčě vuoláše a řka: Běda mně, nebožčíku sirému, co já sobě učini, ež jsem svého milého otcě a mú milú matku zabil! A již jest naplněno to slovo, ješto mně jelen přědpověděl, jehožto jsem sě kryjě, do dalekých zemí zaběhl, však jsem toho já, hřiešný nebožčík, ujíti nemohl.
A zatiem obrátiv sě k svéj paní, s velikým pláčem vecě: Již buoh tě žehnaj, má milá paní, neb chci pryč běžěti a svých sě hřiechuov káti dotad, dokad mi buoh nezjěví, ež mi mé hřiechy odpustil. K němužto ona vecě: É, muoj milý hospodáři, buoh toho nedaj, bych po tobě ostala. Ale chci s tebú, kamž ty pójdeš, jíti. A jakež jsem s tebú v útěšě přěbývala, takež chci s tebú i v hoři býti. A tak řekše, odtad vstavše, k jednéj velikéj řěcě přišli a tu, jež mnozí i sěm i tam chtiece, toniechu, špitál sluovutný učinili. A v tom bydléce, všěcky přěs tu řěku pro buoh přěnosiechu a mnohé chudé přějímajíc do své hospody, pro hospodina potřěbu dáváchu. A když tak svatý Julianus s svých sě hřiechuov snažně kajieše, uslyšal o pólnoci jeden hlas, vuolajíc a řkúc: Juliane, pro buoh, přěnes mě! Tehda Julianus sě brzo vzchopiv a kakž koli mráz veliký bieše, na nu stranu přěpluv, chudého, an mře zimú, nalezl. Jeho do svého domu uvedl a veliký oheň učiniv, toho svého hosti ohřieti chtěl. Ale uzřěv, an sě shřieti nemuože, na svém luoži jeho položiv, přioděl.
