ale těm, že by nechtěli, by jiný tiem sě hodil své hospodě, jímž sě on hoditi nemóž. A jest liť to viera, ktož radše hospodě škody přejí, než by jemu viděli sebe hodnějšieho? Kdyby kto, jakž by najsnažnějie mohl a najlép uměl býti hoden v svém stavu, tak se snažil, a což by mohl jiný lépe nadeň, aneb uměl, by to rád viděl, to by viera byla; jako j’ v těle našem, že levá ruka nic nezávidí, že j’ pravá hbitější; a stav rytieřský má v obci svatého křesťanstvie týž úřad, jako v těle našem ruce jmáta.
Z té pýchy to také jest mezi vládyčstvem a rytieřstvem, že druh druha chce přetráviti, aneb rúchem přepýchati. Dosti by ku pocti na tom bylo, že by špatně živ nejsa, húževnosti do sebe neukázal, tak v rúše jako v ztravě podlé duostojenstvie svého stavu, nad nižšie sebe a podlé rovných. Ale když ta žádost jest v srdci, že nad své rovně vždy tiehne, tu krojem novým, nechtě býti rovně s lidmi pořád, co j’ to než pych a závist? A v nynějšiem pak kroji snad smilstvo přielišné, aby, jakož panie neb panny své prsi strojie okazujíc, takéž rytieřstvo svój zadek, aby byli póvab k smilstvu jedni druhým! To li také k rytieřství slušie tak dlúhé nositi čepky, tak sě rozličnými řemeny uvázati, ež pro ně nemóž rytieř býti hotov postihnúti neb utéci, aneb, letí li, vstáti spěšně? Pakli kto drahostí rúcha svého neb ztravú neb čeledí velikú chce bohatějšie přepýchati aneb rovné, nenie to řád zpósobem božím. Jakož sedláci a sedlky nemají sě vrovnati rúchem, ztravú neb čeledí neb kterúž kolivěk takovú věcí vládykám, tak vládyky, i s ženami svými, nemají se pánóm vrovnati chtieti, ani kniežatóm páni. Ale vídáme často pány, ani pokornějšie postavy, než vládyky; a každého pak vie bóh srdce. Bych pak mnoho o rúšiech mluvil, nakrátce toť jest mój úmysl, že rúcha jsú často znamenie člověčie mysli; protož písmo hyzdí rúcha hrdá, že j’ znamenie a podnět hrdosti a smilstva. Avšak jich nebrání kostel pod kletvú; neb nevždy jest hřiech smrtedlný rúcho drahé, a kostel
