A praví svatý Řehoř: „Jsú někteří, že nemnie, by byl hřiech příprava drahého rúcha; a kdyby nebyl hřiech rúcho drahé, nikakež by Kristus tak znamenitě nevypověděl, že onen bohatec, jenž jest u pekle pohřeben, zde u purpuře a u bysu, točíš v drahém rúše chodil; neb ižádný drahého rúcha, jež nad jeho stav vycházie, nedobývá k jinému, jen k chvále světské.“ Druhým činem bývá ta nepořádnost mysli, když člověk v drahém rúše hledá přielišné rozkoši tělu svému, jako měkkosti, ješto j’ lahodna k dotčení. Třetím, že přielišnú snažnost obrátí na to, aby dobyl rúcha drahého; a to by samo zlé bylo, by v tom nic jiného nebylo zlého, takú práci na nepotřebnú věc naložiti, a potřebnější věc zameškati. I kak jest dobré, aby se nikdiež rúcho nemraštilo, tak sě svázati, ež by sebú nemohl vlásti? Kak li j’ to pravé, po hrdém rúchu stojiec, přieliš zajíti v dluhy, pro něž dlúho bude lháti, nezaplatě, jako j’ slíbil? Protož dobrá věc, z miery nevycházeti, a čímž kto jest, tiem chtieti slúti; nebť najdél trá rovné.
Také v nedostatečném rúchu móž býti hřiech dvojím činem: jedniem, když kto leností neb húževností netbá, aby sě těm přirovnal, s nimiž jest jednoho řádu a s nimiž bydlí; druhým, když kto pro zdejší chválu nechodí v drahém rúše podlé svých rovní, aby jej chválili lidé, že j’ dobrý, bohobojný člověk. Ale kdyby kto proto chodil v sprostném rúchu, aby v sobě krotil smilstvo a hrdost, aneb aby daremně mnoho na sě nenakládal pro boží bázn, ten by dobře činil, když by jen podlé toho, jakož jest s jinými lidmi, obyčejem svým dalece z miery nevycházal. A tak jakož ve všem, takéž i v rúše, vše v hod dobro. Nad jiné, aneb s najhelmbrechtnějšími chtieti rúcha drahá aneb kroj mieti, jistě nemóž bez hřiecha býti; a také přieliš se sprostně mieti, ež by snad skrz to poddaní jeho netbali naň, nenie dobré; neb lidé podlé obecného nedostatku, jakž koho vidie, tak jej mají. A téžť jest o všech těch věcech, z nichž lidé mievají čest světskú. Neb po zdejší cti má státi člověk podlé svého stavu skrovně, ne protiv
