dávati almužnu.
Odběžné správné jest, aby ztratil, ktož před právem běží od své hospody, aneb chtě nesnaden hospodě býti.
Zchodné nerozuměji, by kudy bylo bráti správno. Ale vzdajné často móž vzieti pán, i k tomu viece na polepšenie sědliště, neb často a téžměř vždy tu lhótú, tu lesem pomóž pán člověku, aby ustavil a oprávěl sedliště, an pak zkaze, zapsuje, i chce opustiti sedliště; v pravděť má navrátiti lhóty, neb což jest k sedlišti přidáno bylo. Ale však kdyby pán viděl, že j’ zahynul člověk bez své viny, to by měl v pravdě obmysliti. Ješto pak nechtie od sebe púštěti lidí a nejmajíc k nim ijedné viny, než že j’ bohat aneb bezdětek, aneb chtie od nich za tú kolací, ovšemť jsú před bohem křívi. Veď svobodníť jsú lidé, jest liť páně dědina, člověkť jest boží, proč by svého dobrého a svých dietek, neprovině, chudý člověk nehlédal, kdež moha? Však by pán nechtěl, by jeho chudina nedala jemu, když by on chtěl, prodada dědinu, i jíti od nich, pročež pak nepřeje téhož své chudině? Mohli by sě dobře na to páni rozmysliti, co j’ buoh učinil faraonovi, ješto j’ nechtěl lidu židovského, když jim Mojžieš bral výhost, propustiti, kak jej je těžce ranil na sboží i na lidech i na synu, až sě potom i nad samiem pomstil utopiv jej. Veď týžť jest buoh, jako i dřéve, ačť se zde nevždy mstí nad zlým, však proto nenechá bez pomsty najmenšieho zlého. Častoť čaká, aby sám nad sebú pomstil člověk pokáním, želeje a milosti proše. Pakli nebude tak plné želenie zlého, ale v čistciť tieže pomštěno bude; pakli dokoná člověk, nehledaje od boha ijednoho smilovánie, tehdy v pekle věčně bude zlému pomsta. Protož neřiekajte: „Již sě buoh nemstí, jako dřéve; čiňme, což chtiec!“
Počestné slóve to, ješto lidé z milosti, ctiec svú hospodu, když přijede, neb na hody některé, přinosie dary. Těch daróv nenie hřiech bráti pánóm, a jmají toho vděčni býti svým lidem a pomnieti jim to vším dobrým. Ale jakž by ten dobrý obyčej chtěli lakomstvem z práva jmieti, tak by hřiech jměli. A ktož kolivěk nuzie lidi
