ano kněz s ním jde, i nepadnú na kolenú svú; až mě strach, že jakož jsú sě svázali tak svým krojem rúcha svého divného, že pro ně před svým bohem nemohú, nechtie liž, kleknúti tělem svým, by takéž nebyli svázáni rozličnými věcmi světa tohoto, pro něž i svú myslí tak nejsú snad tbavi svého boha! A protož ještě řku chudému i bohatému: odvrzme zlý obyčej, jenžť se za nás rozmáhá, že neklekáme všichni protiv božiemu tělu; a klekněm spolkem, když jsme při té svátosti, podlé obyčeje dřevních lidí dobrých, jenž sú byli nám zóstavili. Neb v té svátosti buoh náš jest, a chce od nás pocti, jakož slušie na buoh; a protož dá sě viděti, abychom vždy jej měli na paměti a vždy jej ctili, jemu se klanějíc jako bohu, jeho prosiec, aby nás zachoval bez hřiechóv, ostřiehl od zlého a daroval nás svými svatými dary, kteréž vidí, že jsú nám hodni. A protož, ktož móž na každý den býti u mše v té žádosti, hledaje svého spasitele, dobrá jest věc; a ktož nemóž, ale měl by asa v tu hodinu, ješto svaté mše pějí i zpievají po všem světu, býti sám při sobě v té žádosti, aby jemu buoh ráčil dáti býti účastnu toho dobrého, což se děje na svaté mši. A tak by lepí byl, nejsa u mše, než ten, jenž jest u mše, a myslí blúdě i sem i tam, netbaje toho, pro něž jest mše svatá ustavena; neb jakož sem řekl, najprv, aby sě člověk poklonil bohu svému, má jíti ke mši, a uzřieti jej v té svátosti božieho těla.
Druhé, proto j’ svatá mše, abychom kněžskú rukú obět libú bohu za naše hřiechy obětovali, tělo syna božieho a jeho krev, jímž jest dosti učiněno za naše hřiechy. Neb nemohl jest člověk býti hoden, aniž móž ještě, by mohl učiniti dosti za hřiech bohu u plné pravdě, jsa hřiešný protivník boží, by syn boží nebyl přijal člověčstvie bez poskvrny a učinil dosti, dav se v obět na svatém kříži. Neb jelikž jest člověk pravý, mohl jest za člověka učiniti dosti; a podlé svého božstvie, jsa roven bohu otci, byl hoden učiniti dosti. A by tisíc bylo světóv, za vše j’ dosti učiněno, ale ne za ty, ješto toho nejsú vděčni. A protož
