smrti, kak jest nejistý, a kak ovšem smrt jistá? To j’ jisté, že ktož se j’ narodil, dlužen jest smrtí, má umřieti, ale kdy, kde, aneb kak, toho j’ nelze jistu býti. A protož ktož by to snažně svú myslí opatřil, i kaký by byl, by sě ostře nepostavil, donidž jest čas, bojovati protiv rozmařelému obmeškání, proti marnému žádaní a protiv všelikého hřiecha nepravosti?
Druhé sě ostří ten jistý ostnec rozpomínaním na prolitie krve syna božieho na to, aby jí nás vykúpil, očistil a obživil. I kto j’ ten, by se chtěl opěte prodati za malú libost, ješto j’ v hřieše, kdyby se na to rozpomínal, že j’ tak draze kúpen? Kto li by chtěl se przniti v hřiešiech, kdyby o tom přemietal myslí, že jsme ne laciným něčím, ale jen krví syna božieho očištěni? Kto li by také chtěl se mrtviti hřiechem, kdyby znamenal, kak divně jsme obživeni, nic jinak, jen smrtí syna božieho? A protož, když nám jest takú ukázal milost, slušie sě nám snažně střieci hřiecha, z něhož abychom byli vykúpeni, sám sě ráčil za ny dáti; a abychom od něho byli očištěni, na to j’ dal svú svatú krev proliti; a také, abychom zbyli věčné smrti, jiež sme hřiechem zaslúžili, ráčil jest umřieti za ny. A protož ovšem sě toho slušie střieci, pro něž se jest tak divná věc stala. Buoh nesmrtelný zjednal, že j’ umřel pro hřiech. Ktož pak chce v lenivé hníti rozmařelosti, nebráně sě zlému, a nečině dobrého, když to snažně obmýšlévá, kak se j’ syn boží pro ny nelenoval k takému utrpení, co j’ ho nesl pro ny až i ku potupné smrti?
Třetie ten ostnec tiem se ostří, když sě kto na to rozpomíná, že ten, skrzeňž sme byli stvořeni, živi a čisti, a když sme se byli zšeředili hřiechem a umrtvili, a on nás opěte učistil a obživil, abychom se střiehli zlého přikázav, bude nás súditi súdem upřiemým; jenž ijedné zlosti nechá bez pomsty, ani čeho dobrého bez odplaty; jehož nic nemóž býti utajno, neb vše shola vidí, a nepochlebí ižádnému; proněž čím jest nás daroval viece, viece od nás potřebovati bude. Ktož by se často na ten súd boží rozpomínal, mohl by dobře ostr učiniti tiem
