byl lepíž lepíž. Neb každý má trpěti pokánie za hřiech a má želeti hřiechu, a má libo jemu býti, ež želé; a pakli neželé, ale toho neželenie má želeti. Má sě také protiviti lákaní diáblovu každý, a má na však čas jíti z jedné šlechetnosti do druhé, až i dojde u věčném životě odplaty slíbené bohem.
Má také mysl žehrati na sě z tak mnohého nepořádného žádanie, rozpomínajíc sě, měla li j’ v ní kdy moc kterú žádost rozkoši neb všetečstva aneb marností kterých; neb to tré žádánie jest kořenie všeho zlého. Žádost rozkoši tehdy jest v člověku živa, když ho trží mysl po rozkošné chuti krmí neb pitie, neb po rúše drahém, aneb po takých okrasách, ješto smilstvo vzbúzejí, že by člověk chtěl rád mieti takové věci, aneb dívati sě jim v jiném člověce, a kochati sě u přípravě také; aneb když stojí po čemž kolivěk, ješto j’ rozkošné tělu leč viděti, leč slyšeti, leč dotknúti se neb voněti, neb, jakož sem řekl, ustóm hledali chuti. Neb těch věcí nenie dobré žádati jen pro samú rozkoš, nenie li toho potřeby jiné; protož slušie je inhed vyvrci ven z žádosti, jakž sě jich oblibovánie počne najprv v srdci, ktož by se nechtěl rád poddati zlým obyčejem té žádosti rozkoši. Pak žádost všetečstva tehdy jest v člověku živa, když kto žedí se, aby tajné věci vzvěděl a jměl neznámé, ješto jiní nejmají ještě. Tehdy také žádost marnosti jest živa v člověku, když sě žedí po tom, aby lidé byli jemu ochotni a chválili jej a ctili; neb ty věci a takovéž jsú pravá marnost a učinie člověka marna, a protož slušie se jich střieci. A když uzří člověk, že sě hýbají v něm ty žádosti, má z nich inhed žehrati na se, a staviti, aby se v něm nerozmohly.
Slušie se také člověku na svú nepravost rozmysliti, rozpomínajíc se, měla li j’ v něm kterú svú moc pýcha, závist, hněv, lenost, lakomstvo, lakota, smilstvo; neb ty věci činie člověka neprava v žádosti, neprava u prospěšenství, a neprava také často i skutkem, rozličného hřiecha dokonáním.
A protož najprv má sě člověk rozmysliti
