na nepravost pýchy, kak jest to veliká křivda tiem sě mnieti neb činiti, jímž kto nenie, pro svú hrdost neznati sebe; veliká j’ křivda, vezmúc od boha jeho dary, i nebyti jich vděčnu, a dráže vážiti se, než jiného bližnieho svého, aneb své dary, ješto j’ vzal od boha, vážiti dráže, než ony, ješto j’ jimi daroval jiné.
Druhé má sě člověk rozmysliti na nepravost závisti, jež nyje v ciziem prospěšenství a raduje se u protivenství. Jímž by měl člověk truchleti, tiem se veselí, a jímž by měl vesel býti, tiem závistí chředne.
Třetie slušie se rozmysliti na nepravost hněvu, ten někdy u mysli jen bude, druhdy sě ukáže i v řeči, aneb u postavě tváři zarmúcené. A jistě j’ hněv veliká nepravost; neb jím člověk až jako oslna, často učiní, jehož mu nejednú potom žel bude.
Čtvrté rozmysliti sě na nepravost lenosti, jíž ztratí člověk mnoho dobrého; neb móž pro lenost člověk věčně býti odlúčen boha. A pakli by nebyla tak hrubá lenost, ež by ztracenie zaslúžila; ale však kteréž koli věci dobré, ač k ní kto z dluhu i přivázán nenie, ochabí pro lenost a neučiní; ztratí u malém času tu chválu a čest, jež by jemu věč a věč trála v nebesiech z toho účinku, by jej byl učinil. Hlédaj, malé li j’ zlé leností obmeškati tak veliký zisk, neb když se kto nelenuje a učiní cos buď dobrého mimo jiné, v krátkém času to dokoná, a věč a věč čest a chválu nad ony z toho bude jmieti.
Páté slušie sě rozmysliti na nepravost lakomstva, nemoci nikdy sbožie sytu býti, ano vždy, ač sbožie přibývá, žádost lakomá také roste. Ó, kaká j’ nepravost, nikdiež cíle žádaní neuložiti, ano moře má cíl svój, ale lakomstvo nikdy; když by dosti bylo ku potřebě, nelze j’, by dosti lakomstvu bylo. Když také pýcha neb smilstvo odstúpí člověka k starosti; ale lakomstvo roste a mladne i s najstarším.
Šesté sě slušie na lakotu rozmysliti, neb jest ovšem veliká nepravost. Buoh zpósobil, aby člověk jedl a pil ku potřebě, aby byl zdráv, silen a vládl smyslem; to pak
