Diviece se tomu den ote dne, a jakož sme tvú řeč slyšeli, hodinu k hodině, nadiviti se nemóžem. A dlúho se diviece, jest nám to divno i předivno těchto dvorných, neslýchaných pótek a takýchto řečí rozličných, jimiž nás potýkáš a nás sobě tak lehce vážíš, jakož rozumieme. I jsi li ty pak tkadlec řádu, jakož pravíš, učeného, řádu rozumného, stavu znamenitého, již my vieme, co jsi, aneb že si z České země. Toť nám jest divno, že svého tkadlečného řemesla nepožíváš, ano v Čechách jsú téměř všickni dobří a rozumní tkadlci tvého řádu. Neb to vieš: Aristotileš, jenž brdla a všeho řemesla vašeho byl najvětší mistr, praví také v svých knihách Politicorum, že lidé smysla a rozumu požívajíce od přirozenie sú ve všech věcech vuodce u panování jiných sprostných lidí a nerozumných. Kterak pak chceš svým smyslem koho kam vésti a jinému smyslem svým panovati, jakož s se k tomu vedl a ještě vedeš, a ty jeho sám požívati neumieš? Veď, chceš-li koho kázati, chceš-li koho tresktati a jemu přimlúvati, a sám toho nečině? Slyš, coť k tomu praví mistr Kato řka: „Hanebné jest, kto koho z čeho treskce, ano to se jeho samého drží.“ Též ty sám to činíš; laješ nám a voláš na nás zdarma a smysla svého nepožívaje, ani se rozumem podepřieti chceš, pro něžto ty se za to styděti máš. Nebo nám přimlúváš, a jsa sám přimlúvanie hoden, neb nám křivdu náramnú činíš řečí svú a bez práva nám laješ a ny zdarma hanieš. Dosti toho, byť bylo oč přimlúvati; dosti toho, byť ta tvá, pro niž na ny voláš, kněžna byla, jehož nevieme, kto jest byla ta,