[4v]číslo strany rukopisumluviti chcem s tebú; když ty smieš mluviti a nám přimlúvati smieš, směj se nám také jmenovati, kto jsi: jsi li král, knieže nebli kto řádu vyššieho, vieš sám tehdy z práva i věděti máš, že máš býti spravedliv ke všem, tak k obecnému člověku jako k zvláštniemu, potupiti žádného sám nemáš, haněti ovšem nemáš, ni z hněvu, ni z dobré miery. Ty nám toho nečiníš; přimlúváš nám bez odpovědi. Jsi li řádu rytieřského neb panošského, jehož ještě nevieme, smělost podobné řeči, udactvie života, mužnosti, to časem vésti máš příčinú počestnú a s rozumem, neukvapuje, a s pamětí, a nezajdeš sám sebú. Jsi li pak řádu nižšieho, totížto snad městského, nebli řádu lidí učených, jenž sú rozličného přebývanie, rozličných umění a domyslóv, tehdy pokoren, tich, opatren v řeči býti máš mluvě, kde co věda, s rozmyslem, kam se k čemu co chýliti móže, co by tě kdy od toho potkati mohlo a co by sobě z té nechuti vybral, kto by tě v takové nemúdrosti kdy zastal.

Než snad ty mníš nás svú řečí a svým skřekem uhroze? Zle s se o to potázal, zleť jest tobě razeno; vzdrž se, dobrý druže, ač jsi jím! Pakli s některak smysla pozbyl aneb snad rozumu dobrého nemáš aneb se některak zapomínáš anebo s se pominul anebo snad sebe ani nás znáti neumieš anebli to nástrojem neb návodem kterým činíš, nekvap dále a drž se na paměti a mluv slova rozváže a s potazem, a hanby nedojdeš! Pravíť mudřec: „Blázna haněti, nenie to obyčej múdrých lidí; avšak také blázna ctíti jest jako létě býti sněhu“, neb oboje jest bez potřeby. Ztěž se, kto smy my, a vzeptaj se, kteraká jest moc