[6r]číslo strany rukopisuzlé Neštěstie, dobře rozumiem podlé tvé řeči, že ty mnoho sirotkóv učinilo na světě takýmž rozlúčením, jako s nade mnú učinilo. Mnoho s ty lidí smútilo svú protivností a falešným podjetím, a ačť sú tomu druzí nerozuměli uplně, odkad se jim to stalo, jáť tomu již rozumiem, ač nerad, že jsi to zlé Neštěstie, ješto s netoliko mě odlúčilo od mé všie radosti, ale že s také ty to Neštěstie, ješto s Medí, tu kněžnu, a Jazona, toho vítěze, u milosti prvé svázalo a potom je hanebně a nelítostivě rozdělilo, a mnoho takých znamenitých lidí, ješto o nich a o tobě jest znamenitě psáno i podnes za mých časóv se přihodilo, pro něž dnes i vždy já, Tkadlec, křičím i křičeti chci a volati nepřestávaje hlasem po vše časy skřeklavým: „Ach, ach, nastojte, na tě, zlé a hanebné a každému protivné Neštěstie!“

Teď Neštěstie se diví řádu žalobníkovu, že z toho řádu tak nesmyslně jemu přimlúvá. A v tom jeho treskce podobnú řečí. A potom jemu rozprávie, že jest ono rozlúčilo dvé lidí mladých od milosti, ješto k sobě jměli. A kto jest byla ona a kto byl on, to jim také[g]také] tak vypravuje, a kde a kdy jest je rozlúčilo.