[5v]číslo strany rukopisuale jest s obecnú vodú smiešena, jížto v svú potřebu jednak nahoru, jednak dolóv i sem i tam krópěje podávám. A jsem z České země hlavú a nohama odevšad. Jméno mé pravé jest zbito a otkáno z osmi slov abecedních, k němuž sem vydán a vysazen. Slovo prvnie mého jména na počátku jest z abecedy jedenádcté, a potom jest dvadcáté a potom čtvrté, a hned opět deváté, a poslednie slovo jest desáté.

Jáť sem Neštěstie, ten, jenžť se již tak jmenuji, znaj mě, jakž mě slyšíš. Slyš mě, coť pravím: Já, Tkadlec, tě, Neštěstie, vždy nenáviděti mám, tobě se po vše časy vždy protiviti a vždy proti tobě býti. Rozumiemť a pomnímť na to: dřéve si mě bylo s mú útěchú svadilo, toť sem byl přezřel. Již s mě jie teď konečně zbavilo. A zda ty nevieš, že jest to člověku přirozeno, jedno žeť to přikázanie božie ruší, že člověk toho želé, co mu se křivdy stane, a kde móže, rád se mstí, a netolik ihned, ale i potom? A netolik člověk to činí a toho jest přirozenie, ano to jest přirozeno i hovadu a mnohým zvieřatóm, němé tváři. A zdaliť to ku pomstě nenie podobno? Ty, Neštěstie, ty s mě všeho dobrého zbavilo ani mně[f]mně] mie o to mluviti nedáš. Mlčetiť nebudu, tajitiť vždy nechci, uhroziti mě nemóžeš, zjevitiť chci. Smělo li s nade mnú zle učiniti, směj ty ode mne také hanebnú řeč slyšeti a ji trpěti! A zdali nevieš, že sám Stvořitel praví ve Čtení a řka: „Měrú, jenž jí měříte, tať vám odměřena bude?“ Smělo li s mě ty, zlé Neštěstie, smútiti, rač se za to nestyděti, coť pravím. Ale tomu také již, zlé Neštěstie, rač smútiti, ale tať tomu již,