bude jmieti, a z práva nic na nich nemuož žádati. A když padesáte let pomine, jestliže by se muž s ženú navrátil, z žádného sbožie přátel ženiných aneb těch, ktož to držie, nemuož nařiekati, ale toliko vlastním úsilím samým sobě a dětem, ač které mají, potřeby opatřie.
O vdovách náchlebniciech
Ktož by směl vyvésti vdovu, nemaje vlastnieho stolu, ten i s ní za deset let pořád zběhlých města prázden bude, a v sbožie té vdovy přietelé najbližší se uvieží jakožto ti, na něžto příslušie, ovšem nic jim z toho nedávajíce, jedině leč by snad žena dřieve deseti let po smrti muže, nebo po deseti letech za jeho živnosti oba spolu chtěla se navrátiti. Tehda ne z práva, ale toliko z milosti v té příhodě, jako i v předepsaných, od rady města odpuštěnie jmenovitě obdržíte, bude li jim co dáno, to budú jmieti. Opět když muž a žena ke třidcati letóm přijdú, ustavenie předřečeného nepodniknú, ani pomstám v nich zavřeným některak budú zavázáni.
O zdávaní tajném
Také ktož by koli z mužóv nebo z žen přemožen byl, že předřečené lúzenie neb tajné zdávaní bez vědomie a rady přátelské anebo těch, pod něž sluší, mezi tiem a ženú řiedil by a jednal neb radu a pomoc k tomu dával, bez naděje navrácenie za padesáte let zbaven bude města. Také ktož by koli z rodičóv neb z těch, pod něžto sluší mládenec neb děvečka nebo vdova, předřečené ustavenie směl přerušiti kterakkoli, bez odpuštěnie tak velikú summu peněz, jakúž panic nebo panna nebo žena za svój oddiel měla jest jmieti, dá za pokutu, kteráž má k užitku městskému býti obrácena.
